Rozhovor "Bůh žehnej vaší cestě" s filosofem a biotronikem Tomášem Pfeifferem

Vážený pane Tomáši Pfeiffere, děkujeme, že jste souhlasil s dalším rozhovorem pro Chrám živočichů. V jeho první části se budeme věnovat tématům, jako je] připravovaný Mezinárodní kongres zdraví 2025 Praha, propojení vědy a tradičních oborů nebo otázce mezikulturní spolupráce.

Druhou část rozhovoru, kterou zveřejníme v průběhu srpna, zaměříme na vztah člověka ke zvířatům – k tématu přistoupíme i skrze pohledy myslitelů, jako byli Erazim Kohák nebo Eugen Drewermann.

Přejděme nyní k první otázce v první části rozhovoru:

Letošní ročník Mezinárodního kongresu zdraví 2025 Praha má motto:

„Zdraví nezná hranic – hledejme, co nás spojuje – je čas začít spolupracovat“. Proč jste zvolili právě tuto myšlenku a jak se podle Vás daří propojovat síly napříč obory, kulturami i přístupy ke zdraví?

V čase se vše mění. Mění se postupně i přístup v oblasti zdraví a zdravotní péče. Žádný z oborů tradiční, komplementární a integrativní medicíny (TCIM) nemůže ve skutečnosti pracovat jako samostatná část. Rozvinout tento potenciál lze pouze ve spolupráci všech oborů, včetně medicíny EBM (založené na důkazech). Je to proces, ke kterému má přispět i náš kongres.

Účastnil jsem se řady kongresů ve světě, které pořádali lékaři praktikující i obory TCIM (např. v Římě, Madridu, Portu a dalších), i kongresů, které vycházely spíše z oblasti TCIM.

Zvláště kongresy lékařů demonstrovaly výrazný posun v přístupu k metodám TCIM. Například kongres v Portu navštívilo přes 1000 onkologů, kteří zde prezentovali své zkušenosti. Pozorně naslouchali mé prezentaci s názvem Integrativní onkologie – další možnosti. Poslední kongres, který jsem navštívil, byl v Oxfordu, ten rovněž patřil mezi „lékařské kongresy“ a byl přípravou na zatím největší celosvětový kongres, který se bude konat v druhé polovině roku v Rio de Janeiru. Nalezli jsme zde plnou shodu s prezidenty tohoto kongresu i s tím, že v Riu budeme prezentovat Institut TCIM z Prahy a zazní zde i výsledky našeho pražského kongresu. Doufám, že zde bude prostor pro zveřejnění první vědecké studie o biotronice, která vychází jako preprint na platformě Research Square https://dx.doi.org/10.21203/rs.3.rs-6997959/v1 Unikátní případ pacienta po mozkové příhodě odkrývá potenciální přínos biotronické léčby v integrativní zdravotní péči, čímž zvýrazňuje potřebu dalšího výzkumu a bližší spolupráce s konvenční medicínou.

Kongres probíhá už několik let hybridní formou, částečně i ve virtuálním 3D prostředí. Jaké výhody tento formát přináší odborníkům i široké veřejnosti při sdílení poznatků napříč světem?

Upřímně řečeno, hybridní 3D forma vznikla jako nutnost v čase covidu, kdy nebylo možné organizovat osobní účast. V současnosti přináší velký benefit v tom, že veškerá vystoupení jsou další dva roky nadále k dispozici v on-line prostoru a každý si může příslušnou prezentaci kdykoliv jednoduše vyhledat. Přednášky na kongresu probíhají v několika sálech, a proto je někdy nemožné fyzicky obsáhnout všechna témata, která nás zajímají. Během bohatého třídenního programu můžete zhlédnout mnoho zajímavých prezentací vedených odborníky z celého světa, z Cornellovy university v USA, z Cambridge ve Velké Británii, z Brazílie, Indie, Austrálie, Německa, Itálie, Číny, Jižní Afriky, Rakouska, Nepálu, Francie, Švýcarska a dalších zemí. Jednacím jazykem kongresu je čeština a angličtina.

Kongres je určen odborné i laické veřejnosti – každému, kdo má zájem získávat aktuální informace o zatím poměrně jednostranně prezentované oblasti – stačí se registrovat zde: www.mkz2025praha.cz/registrace

Jedním z hlavních cílů kongresu je propojovat klasickou medicínu s tradičními a komplementárními přístupy. Jaké reakce jste zaznamenal od odborné veřejnosti? Jsou dnes lékaři otevřenější mezioborové spolupráci než dříve?

Bezesporu ano, posun je zde patrný, ale samozřejmě vždy nalezneme jak příznivce, tak i oponenty. Je to také věc solidní diskuse. Věřím, že odpovědný oponent je schopen měnit názor, pokud dostane takové informace, které bude vnímat jako validní. Je to i důsledek toho, že hlavní směr vývoje zdravotní péče šel logicky směrem k medicíně EBM, a proto informační zdroje na fakultách i jinde nebyly v této oblasti příliš rozsáhlé. Ale i to se mění. Existuje mnoho důvodů, proč se domnívat, že tvrzení, že obory TCIM nejsou lege artis, nejsou zcela přesná. Např. v databázích Cochrane a PubMed, nejvýznamnějších medicínských prestižních databázích, nalezneme přes 18 000 studií v kvalitě RCT (Randomized Controlled Trial ). To jistě není málo. Jsem tedy opatrným optimistou a jsem připraven na toto téma diskutovat mimo jiné i proto, že jako ředitel Institutu pro TCIM jsem v zahraničí na univerzitní i jiné úrovni přijímán jako partner v seriózních diskusích a věřím, že tomu tak bude i v naší zemi.

Jste známý také jako hráč na výjimečný hudební nástroj – vodnářský zvon.

Připravujete i pro účastníky kongresu podobný zážitek, kde zvuk propojuje tělo i vědomí?

Nejsem ještě rozhodnut, jsem nakloněn spíše využít prostor kongresu pro profesionální umělce, například zde vystoupí jedno z nejlepších světových kvartet při slavnostním zahájení v Obecním domě. Zdali zde zazní Vodnářský zvon, není ještě rozhodnuto.

Často hovoříte o úctě ke všemu živému. Jak se tato myšlenka duchovní etiky promítá do Vašeho každodenního života? Vnímáte i osobní volby – například vztah ke stravě, ke zvířatům nebo k výrobkům testovaným na živých tvorech – jako součást širšího duchovního postoje?

Před více jak 40 lety jsem ve svém rozhodování dospěl k určitému bodu, který vyústil v to, že jsem vegetarián a všechno, co zmiňujete je pro mne téma. Na druhé straně jsem ovšem dalek toho komukoliv předepisoval, jak se má chovat. Je to věc osobní volby. Ano, jistě, jsem šťasten za sebe, že jsem dospěl k tomuto bodu a nežádám smrt nižších tvorů.

V době rychlého technologického rozvoje – včetně genetických úprav, umělé inteligence nebo zásahů do přirozeného vývoje vyvstává otázka: dá se technologický pokrok vůbec skloubit s duchovní etikou?

Ano, dá, pokud se užívá eticky.

Jak by měl duchovní pohled ovlivňovat rozhodování lékaře nebo terapeuta v nelehké praxi – například v otázkách eutanazie, nevyléčitelných nemocí nebo lidského utrpení?

Jádro této otázky – eutanázie nelze řešit na tomto prostoru krátkým výrokem ano nebo ne. Je to velmi rozsáhlý komplexní problém, do kterého se musí zapojit celá řada oborů. Samozřejmě, že na věc mám osobní názor – stejně, jako máme v lékárně mnoho různých léků v šuplících, měl by tam být i šuplíček (dvakrát uzamčený) pro velmi vzácné případy, kdy není jiné pomoci. A co se týče utrpení, to všechno souvisí s naší lidskostí, dokonce to nesouvisí ani s naším vzděláním nebo se vším ostatním, ale souvisí to s tím, jací jste lidé – a pak teprve jste ti odborníci, lékaři, terapeuti, lékárníci atd. Pakliže budeme v pořádku jako lidé, budeme v pořádku i v odborné praxi.

Můžete vzpomenout na rozhodnutí ve Vašem životě, které pro Vás osobně nejvíce ztělesňovalo duchovní etiku v praxi?

Slib, který jsem dal svému učiteli, Josefu Zezulkovi, při první návštěvě a který celou toto oblast obsáhl. Pokouším se jej naplnit dodnes co nejlépe.

Poslední otázka na závěr rozhovoru – co byste vzkázal mladým lidem, kteří hledají svou cestu…, kteří chtějí žít vědomě a s respektem k všemu, co žije, ale zároveň nechtějí slepě následovat žádnou ideologii nebo náboženství?

Zbavte se pýchy a zároveň naivity. Pýcha vám znemožní nalézt informace. Je to podobné, jako když člověk na škole odmítne učitele, protože si myslí, že on sám je učitelem sobě. Učitel nese obrovské množství moudrosti a zkušenosti, kterou budete jinak muset hledat stovky životů. Naivita je stav, kdy nestojíme na svých nohou, kdy bez rozmyslu přijímáme vše, co nám druzí předkládají nebo dokonce nutí. Takže přátelé, pravda bývá jednoduchá, logická a pochopitelná. Dej Bůh, ať naleznete dobré učitele a dobré zdroje. Čili neotvírat se bezhlavě všemu, co potkáte, ale vše zhodnotit, zkontrolovat, promyslet a teprve poté, co se budete domnívat, že je to přínosem, začněte opatrně postupovat. Váš život je nezastupitelné tajemství a milost. Je trapné prožít život v temnotě nevědomí, ale je také trapné prožít život jako fanatický sektář. Bůh žehnej vaší cestě.

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický

«Odložit předsudky a poctivě pracovat – především na sobě.» Rozhovor s Pavlem Milkem.

Jak vnímáte, coby pravoslavný kněz, “klima”, ve kterém se nyní nacházejí české křesťanské církve? Jsou na tom podobně jako naše planeta?

Přiznám se, že vůbec nejsem na „klima“ v žádném významu slova odborník, takže vlastně jen tuším kam směřuje otázka. Tedy netroufám si soudit, jak to v kterém křesťanském společenství vypadá. Bydlím na Mělníku a musím říci, že se zde určitě mnozí snaží. Obdivuji pracovitost a zaměření na sociální sféru evangelického duchovního, vidím, kolik práce mají římskokatoličtí duchovní s opravami a péčí o všechny nemovitosti, a samozřejmě se v první řadě duchovně starají o své věřící. Vím, že v našem městě pilně pracují i další společenství...

Pokud jde o klima naší planety, jsem na ní 50 let, což je samozřejmě maličký časový úsek, ale dostatečný na to abych mohl srovnávat. Za mého dětství jsem o mnoha tvorech jen četl, zatímco dnes jsou v přírodě i k vidění. Vzpomínám i na těžce dýchatelný vzduch v zimním období. Na neudržované parky atd. Na druhé straně bylo snadnější přejít silnici, ulice nebyly přeplněnými parkovišti, všude nestály supermarkety a sklady. Subjektivně se mi zdá, že motýlů, vrabců a hmyzu bylo víc. Něco je zjevně horší, něco lepší. Pokud jde o „klimatickou krizi“, je to, zdá se mi, téma hysterie posledních pár let. Asi před 30 lety jsme hráli s kapelou písničku „Umírající země“ o tom, jak hloupě a mizerně se lidé chovají k přírodě a zemi a provozují své požitky na úkor přírody. Domnívám se, že text neztratil ani dnes na své aktuálnosti. Byl aktuální před 30 lety, je aktuální dnes, a nemyslím si, že nebude aktuální za 20 let. Něco se zhoršuje, něco zlepšuje, rozhodně žijeme na dluh, více si to snad uvědomujeme, ale znamení času nevidím.

Podrženo sečteno, nezdá se mi, že by čeští křesťané na tom byli až tak, jako naše planeta. Ale rozhodně se u nich projevuje totéž, co v celé společnosti. Problémy, různé názory, rozdělení.

Z mé odpovědi určitě vysvítá, že si nemyslím, že by nějaké ideologie, zelené, červenozelené, rudé, černé mohly něco zásadního změnit. A jsem hluboce přesvědčen, že autentické křesťanství musí dělat, co dělá již téměř 2000 let, zvěstovat evangelium a vést člověka ke spáse. To znamená snažit se ho zlepšovat, aby mohl vejít do Božího království. A v Božím království zcela jistě nemůže existovat masakrování zvířat, drancování přírody a neúcta ke stvoření. Nezdravý přístup k přírodě a ke stvoření pramení z hříšného stavu člověka a jen tehdy, když se toto zlepší, bude opravdu lépe.

Zatím spíše sledujeme, že se klín vytlouká klínem, že lidé si sice uvědomují, že to není dobré a že by se něco mělo dělat, ale doufají, že to nezasáhne jejich nezřízené touhy a hříchy.

Taky si nemyslím, že se to vyřeší bez víry. Proč by lidé, kteří zde žijí jen čas vymezený svým životem, dnes často deklarující, že nechtějí děti, dělali něco, co je přesahuje? Vždyť si žádný přesah nepřipouštějí ani nechtějí. To teď a tady vítězí. Po nás potopa.

Pokud jde o módní vlny aktivismu a veganství, dej Bůh, abych se mýlil, ale moje zkušenost je, že to nemá dlouhého trvání. Z mé generace nezůstal těmto věcem věrný skoro nikdo a u mladších o 5-10 let to dopadlo podobně. Obávám, že to bude stejné i teď. Ale určitě i těch pár měsíců, nebo let může mít smysl.

Křesťanství ovšem rozhodně musí překračovat hranice kostelů, bohoslužeb a společenství a musí se projevovat více v každodenním životě každého skutečně věřícího člověka.

Pokud bych, coby rodič a aktivista za práva ostatních zvířat, zatoužil svou rodinu vést cestou některého z církevních společenství, které byste mi doporučil a proč?

Musím se omluvit, ale necítím se povolán hovořit o ostatních křesťanských společenstvích. Ale asi by bylo správné takovému rodičovi doporučit, aby si udělal čas a šel se podívat na různá setkání křesťanů, na jejich bohoslužby a zjistil si o nich, co jde a co ho zajímá, a potom se rozhodnul. No a pokud by chtěl, řekl bych mu to nejdůležitější o pravoslaví. Potom bych ho ujistil, že být v pravoslaví veganem určitě není problém, naopak. Ti, kdo jdou radikální cestou následování evangelia a stávají se mnichy, jedení masa opouštějí navždy. Každý pravoslavný křesťan se má postit k 180 dnům v roce. Což znamená zdržovat se všeho zabitého a také co od tohoto pochází (mléko, vejce). Ryba je v půstu dovolena pouze snad ve dva dny v roce, ale to neznamená, že je povinná. Dokonce je v nejpřísnější formě postu zakázán i rostlinný olej. Nejednou jsem slyšel, když skončilo postní období, že se některým nechtělo vracet k dřívějšímu jídelníčku.

Samozřejmě se ale bere ohled na děti, nemocné, těhotné, seniory.

Většina “západních” lidí má vše, na co si vzpomene. Jenže čerstvý vzduch (...a taktéž ten důležitý - vnitřní) si nikdo z nás v obchodě nekoupí. Není právě teď ta příležitost, v době eko-krize, pro křesťanská společenství, která by mohla být člověku vzorem milosrdenství, ukázat skutečnou lásku ke stvoření?

Myslím si, že by tomu tak mělo být bez ohledu na eko-krizi. Člověk je podle Písma a podle naší víry hospodářem – správcem stvoření, není to jeho majetek. Nemá právo ho ničit a není jeho pánem. Člověk má stvoření posvěcovat a přivádět skrze sebe k Bohu. Pokud jedná špatně, je to proti Božímu záměru i proti jeho vlastnímu poslaní. To by měl každý křesťan vědět a pochopit. Bohužel je naprosto zjevné, že pokud se člověk vzdaluje od Boha, stvoření sténá a trpí, protože člověk dělá špatné věci. Pokud člověk nezná své místo, pokud zapomíná na Boha, má všechno popletené. Ale existují jen dvě cesty – k Bohu, anebo od Boha.

Především mezi mladými lidmi roste počet vegetariánů a veganů. Chtějí zachránit planetu, žít ekologičtěji a po politických stranách požadují důsledné společenské změny. Bohužel, také si mnozí myslí, že takový styl života s “zkostnatělým” křesťanstvím příliš nejde dohromady. Jak byste je přesvědčil, aby se ho nebáli?

No asi je zapotřebí říct, že není důležité, jestli počty rostou, ale jestli tito lidé vydrží, anebo jestli po pár měsících odpadnou. Taky jsem trochu nesvůj, když vidím různé veganské alternativy k živočišným produktům, ale celé zabalené do tlustých plastů a vytvořené způsobem, který nás vede k otázce, zda je to ekologické a udržitelné.

Pro mě znamená veganství především skromnost, zdrženlivost, odpovědnost a svobodu. Samozřejmě je tu velmi důležitý etický rozměr nepodílet se na týrání a vraždění zvířat, navíc když se bez toho docela dobře mohu obejít. Nějak mi ale je cizí, abych místo zeleninových placiček, jejichž „výroba“ je docela jednoduchá a ekologická, vyráběl, anebo kupoval alternativy masa na veganský burger, jejichž výroba je zjevně technologicky a energeticky náročná…

Dále by tady asi měla následovat sáhodlouhá odpověď a vysvětlení, že drancování přírody a týrání zvířat není něco, co je podstatou křesťanství. Tak krátce. Ano, samozřejmě každý středoškolák mohl slyšet o Maxi Weberovi a duchu kapitalismu, který vychází z protestantské etiky, ale rozhodně nelze protestantskou etiku, anebo její interpretaci ztotožňovat s křesťanstvím. Důraz na zisk, prospěch, požitky, konzumní způsob života a egoismus je naopak v protikladu s křesťanskými hodnotami.

Také protiklad moderní – zkostantělý, případně konzervativní mi připadá nešťastný. Současný tragický stav je spíše důsledkem sekularizace, industrializace, globalizace, moderních technologií nežli zkostnatělého přístupu. Nevím, jestli jejich další modernizace přinese zlepšení, jak si někteří myslí. Já mám obavu, že bez skromnosti, zdrženlivosti, odpovědnosti (a zbožnosti) to nepůjde. Taky je nutné opakovat, že Bůh si nepřeje zlo, lež a nespravedlnost a kdo koná zlo, lže a jedná nespravedlivě, staví se proti Bohu.

A jasně vidíme, že ateistické ideologie se koupaly v krvi a křesťanství, i když má jistě máslo na hlavě, jim v počtech mrtvých nesahá ani po kotníky. Já v těchto ateistických ideologiích záchranu vidět nemohu.

Na všech stranách je prostě zapotřebí odložit předsudky a poctivě pracovat – především na sobě.

Setkal jste se někdy s nepochopením svých kolegů, co se týče Vašeho postoje k ostatním zvířatům?

Snad kdysi dávno, ale jak jsem řekl, u nás to žádný velký podiv nevyvolává. A často, když se scházíme v postu, jíme všichni vegansky.

Trochu nepříjemné bývá, když mě pozvou na návštěvu, nebo na nějaký obřad věřící k sobě domů a chtějí mě pohostit ze svého pohledu tím „nejlepším“. Tehdy se chovám proti pravidlům a často jako abstinent a nepiják kávy a čaje zůstávám o sklenici vody. Je nepsaným pravidlem, že si máme brát, co nám dávají a ne se „ofrňovat“ a stavět hostitele do nepříjemné situace, ale o mně se to nějak ví a snažím se je na to předem upozornit. I když i to je složité, protože by to mohlo vypadat, že si poroučím pohoštění a ještě si vymýšlím jaké.

Existuje v Česku nějaká církevní akce, která by poukazovala na ochranu zvířat?

Tady budu stručný, nevím o žádné takové akci.

Na čem aktuálně pracujete? Co Vám dělá největší radost?

Právě se chystáme na stavbu kostela na Mělníku, takže docela prakticky řešíme projekt, také chci mít nějakou představu kam jaké fresky, co akustika. Věci, které dnes už nikdo neumí. A samozřejmě promýšlíme ekologickou a ekonomickou udržitelnost takové stavby. A jinak je to takový koloběh neustálého studia a příprav kázání, studia a příprav na přednášky, výuky náboženství, psaní článků, knih a jejich dokončování. Snad už dokončím korektury antologie s nejdůležitějšími věroučnými texty 1. tisíciletí. Půjde do tisku katechismus pravoslavného křesťana...

A radost mi samozřejmě dělá být s rodinou, procházky po Kokořínsku, každá bohoslužba, každý plamínek v očích a srdcích našich věřících a studentů, který neudusím a někdy snad rozžehnu.

Máte doma zvířecího kamaráda?

Doma ne. Před 10 lety jsme pod Řípem na zvířecím hřbitově pochovali velikého kamaráda – 80 kg mastiffa, a bylo to pro nás moc těžké loučení. Dodnes na něj vzpomínáme a bojím se, jak bychom další takové loučení nesli. Ale máme dům se zahradou a jsou tu myši, kuny, veverky, různí opeřenci, letos u nás mj. hnízdil budníček, jsou tu hadi... Taky mi pijou krev hryzci, kteří poškozují kořeny zeleniny a rajčat a poddolovávají jahody. Takže se zvířaty rozhodně „žijeme“ - se zvanými i nezvanými.

Může člověk nějakým způsobem odčinit to, co provedl, a ještě zřejmě nějakou dobu provede ostatním zvířatům? My víme, co je s námi ještě čeká…

Pravoslaví nezná nauku o dědičném hříchu. Takže je nutné se asi soustředit na konkrétní odpovědnost každého z nás. Každý může změnit sebe, být příkladem a ostrůvkem pozitivní deviace, která se umí šířit a být nakažlivá.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

"Snaž se poznat sebe jako vše." Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

Vítám Vás s velkým poděkováním za předešlý rozhovor o mladém Tomášovi, který prožíval naplno "obrovský čas až do večera". Když se teď ohlédnete zpět, chtěl byste si některý okamžik z chlapectví zopakovat a proč?

Těch okamžiků je povícero. V šesti letech se tomuto mladému muži odehrají tři neuvěřitelné vize, které nemají žádný důvod. Rodina ani žádné další zprávy z okolí ho nevedly k nějakým duchovní oblastem, a přesto tyto vize předznamenaly celý jeho život. Bylo to nesmírně silné, byla to realita. Pak mnoho dalších zkušeností. Přirozeně pro mě nejsilněji působí ty duchovní. Vzpomínám na čas, kdy jsem poprvé otevřel knížku, kde popisoval žák jistého duchovního mistra praktiky, které se dají nazvat hledáním svého já. V té době jsem utrpěl zranění, které se léčilo rok a měl jsem tedy dost času. Rok jsem meditoval nad těmito otázkami, pak přišla odpověď – je neuvěřitelná, nesdělitelná. Třeba se v některém z dalších povídání pokusíme dotknout toho, co bylo tou odpovědí. To byl další zásadní bod v životě tohoto mladého muže.

Pak, za nějaký čas, potkává svého doživotního učitele – duchovního mistra Josefa Zezulku. Dlouhá léta k němu chodí a dal bych nevím co za to, abych znovu mohl zasednout za stolem v obývacím pokoji a uslyšet otázku: „tak co máte Tomáši?“ to bylo vždycky něco jako svátek, trvalo to řadu let. Pak všechny další události, založení duchovní univerzity, léčebné úspěchy, uzdravený umírající nebo jen zlepšený stav. Všechno to, co přicházelo a co pokračuje až dodnes ke kongresu a doufám, že ještě alespoň pár let bude pokračovat dál. Jak pán Bůh rozhodne.

Co Vás v poslední době, kromě nás, nejvíce zaměstnává?

Kongres, který připravujeme – celosvětový kongres je tím, co mne zaměstnává již nejméně dva roky. Desátého září přivítáme na tomto kongresu významné osobnosti alternativních oborů i vědy z celého světa, kteří jistě přinesou pro diváky kongresu mnoho zajímavých informací. Mimochodem, registrovat se může do tohoto kongresu každý velmi snadno. Stačí zadat svůj email na www.mkz2021praha.cz a od tohoto okamžiku bude mít zájemce přístup do kongresu, do jeho tří přednáškových sálů se simultánním překladem do češtiny, angličtiny a němčiny a do všech ostatních prostor jako jsou postery, stánky atd. Dokonce, což je naprosto výjimečné, plánujeme přístup další tři měsíce po skončení akce.

Kongres se bude odehrávat, díky změněným podmínkám, v 3D virtuální formě, což je také novum. Divák se může v prostředí kongresu volně pohybovat, vybírat si jednotlivá místa, která ho zajímají, jako jsou místa pro setkávání, přednáškové sály a také například si chatovat s vystavovateli nebo používat videohovory. Bližší informace můžete vidět na stránkách www.mkz2021praha.cz

Chystáte v rámci Duchovní univerzity bytí nějaké novinky, o kterých byste se rád zmínil?

Duchovní univerzita bytí je stabilní útvarem – je to vzdělávací ústav, který je přiřazen ke Společenství Josefa Zezulky, což je řádně registrované společenství a které pokračuje v Zezulkově celoživotní práci. Svoje poznání lidem předával v podmínkách, které byly. Dnes již lze tisknout knihy, pořádat přednášky, je to úžasná změna. Universita trvá více než 27 let. Zdánlivě je stále stejná, ale nic na světě není stejné v čase. Tak, jak roky jdou, člověk občas vidí změnu u sebe i u druhých a to je někdy ta největší odměna. Aby to neznělo moc pateticky, ale o malý kousíček lépe sloužit.

Hrajete na zvukově velmi výjimečný vodnářský zvon. Je v něm pro vás, pro duši člověka, stále co k objevování?

Poznání nemá hranic a vidím to třeba na textech svého učitele. Opisoval jsem je jako samizdaty v době minulé a pak jsem je vydával jako vydavatel. Museli jsme dělat korektury, četl jsem je i mimo tyto korektury a pokaždé, při každém čtení, jsem si odnášel zase další a další pochopení, poznání, tak, jak se člověk mění. Totéž ale platí i pro vodnářský zvon. Je to unikátní, velmi, velmi složitý zvuk. Zvuk vzniká jak samotným nástrojem, tak i nepatrným přispěním toho, kdo na něj vkládá ruku. Hraje se na něj totiž holou rukou. Má 16 alikvótů – to je nesmírně pestré v jednom rejstříku a 16 v druhém. Tak výsledný zvuk má mnoho příležitostí se měnit, přináší vklad do prostředí, v kterém zaznívá, přináší vklad do posluchače. Mnohdy posluchač udává, že jej nevnímá pouze uchem – sluchem, ale že jej vnímá celým tělem. Je to tajemství zvuku, tajemství rezonance a ta je nekonečná.

Příroda nám v posledních letech dává na frak – rozsáhlé požáry s neskutečnými počty uhořelých zvířat, spousta lidí, co ztratili střechu nad hlavou, pandemie, ničící povodně, tornáda... Není už právě toto dostatečné varování začít nepopulisticky jednat?

Když jsem přišel „do učení“ ke svému mistru Josefu Zezulkovi, už tenkrát mi s úplností předával vědomosti o tom, jaký bude další vývoj na planetě, kterou obývám. Již tehdy říkal, před desítkami let: „Tomáši, už je téměř pozdě, ale přesto stále lze situaci zlepšovat”. Lidé ale nechtěli slyšet, lidé obyčejní i lidé vědy. Místo toho jsme slyšeli nesmyslné teorie o udržitelnosti rozvoje, o tom, jak uživíme díky vědě dalších deset miliard lidí atd. Byly to nekonečné hlouposti, ale v té době to všem připadalo normální.

V této chvíli jsme v situaci, kdy rozběhlé změny již nelze zastavit. Dokonce i při okamžitém zastavení například produkce skleníkových plynů, poběží proces ještě nějakou dobu samoobnovováním. Například nám tají permafrosty, metan z mořského dna, nebo miliardy tun zahynulých živočichů a flóry. Je to poučení, protože nadutost člověka v představě, že on všechno vyřeší a v poslední době tolik módní představy, že nasedneme do plechových trubek, opustíme zemi a zachráníme se... To je naprosto stejná hloupost, jako byly ty hlouposti minulé.

Kde nebo u čeho byste začal?

Musíme teď všichni pracovat na tom hlavním. Když se zamyslíme, co je příčinou současnosti, tak je to možno spatřit ve dvou oblastech.

Zaprvé je to množství lidí – jsme přemnožení. Každý člověk, ať žije kdekoliv, produkuje určité množství odpadu, spotřebuje určité množství energie, orné půdy ke své obživě atd. I kdybychom žili zcela ekologicky, pak během dalších 10 - 15 let tuto nadhodnotu vyčerpáme svým stoupajícím množstvím. Je tedy nesmyslné jít jen touto cestou. Musíme tedy radikálně snížit počet lidí na Zemi, a to nikoli násilím. Kdybychom byli moudří, tak si všichni navzájem vysvětlíme, v jaké situaci se nacházíme a že je velmi důležité se pokoušet, ne mít, ale pokusit se mít dva lidé jedno dítě. To by stačilo. Bohužel toto není módní.

Je tu i druhá příčina a tou je samotná spotřeba – potřeby. Když se podívám na své mládí, tak má stopa byla 10x menší. Protože to, co v té době člověk mohl získat a potřeboval, bylo mnohonásobně omezeno. Dnes tedy ještě k tomu všemu uvidíme obrovské rozdíly ve spotřebě a v produkci toho, co nás ničí. Čili, svět se nemůže zachránit nějakou činností omezené skupinky ekologů. Svět musí pochopit, že je pět minut po dvanácté a jako celek musí jednat. Jinak to nemá naději.

Co další byste ještě doporučil?

Začít u informační kampaně, která by lidem vysvětlila, v jaké situaci se nachází a že v podstatě, to nejstrašnější z hlediska utrpení, které je nepopsatelné, naplňuje věta: „jděte a množte se“.

Kdybychom chtěli udělat lidem to nejhorší, tak půjdeme touto cestou. Následky - změny klimatu, změny finančních toků, výrobních, společenských toků a všeho ostatního. V konečném důsledku totální změna. Nikoliv ovšem klidná.

Není na místě založit nadnárodní společenství pro záchranu naší planety? Když nahlédnete do budoucnosti, co se ještě musí stát (stane), abychom byli schopni změnit svá zažitá jednání vůči přírodě?

Musíme změnit svoji filosofii, filosofii člověka – druhu. Kdybychom žili o tři sta let zpět, tak by to byla církevní filosofie. Dnes je to filosofie vědy, neb věda je vedoucí silou, která dává člověku do rukou možnosti a nástroje k tomu, aby zásadně zasahoval do přírodního rámce. Bohužel to, co chybí nejvíce, je kupodivu tolikrát zmiňovaná láska. Chci-li něco zničit, musím se od toho emočně oddělit, nesmí to mít pro mě význam, musí to být cizí. Tak dochází k jevu, kdy se člověk přesvědčuje, ostatně podobně jako mnohdy v historii, že je něco víc, že je lepší, že má právo vládnout, že všechno opraví, obnoví, že příroda to má špatně a že on to teď teprve uvede do pořádku. Je to filosofie hlupáka, protože poznání přírody, tohoto člověka, v této chvíli, je na neobyčejně nízké úrovni, navíc zasažené selektivním výběrem jeho zájmu o výzkum a poznání přírodních jevů. Lidský egoismus nebo homo centrismus, se táhne jako zlatá nit posledních několik tisíc let. Má to tedy i tyto konečné důsledky. Svým způsobem ještě nikdy člověk nezasáhl tolik do přírodních mechanismů, které vždy měly katastrofy, vždy měly těžší období změny klimatu atd., ale zde je výjimečnost v tom vstupu člověka. Proto tedy je zřejmě nutné čekat na okamžik, kdy člověk bude schopen opět lásky. Kdy bude schopen mít radost z každého života – vnímat ho, z každého stonku trávy, stromů, keře, zvířete. Nebude rozdělovat na to, co je užitečné a co je neužitečné, bude vnímat život jako celek, včetně sebe. Pak teprve lze očekávat, že se začnou věci napravovat, protože zmizí slepota z utrpení druhých.

Pokud budeme pohlížet na faunu a flóru pouze jako na prostředek uspokojení svých choutek, bude to stále horší a horší. Kdo zabíjí, musí očekávat i to, že stejná věc se stane jemu, ale to je zase jiné povídání.

Založit společenství? Ano, to je chvíle, aby toto povědomí začalo vznikat. V této době jsou tyto věci roztříštěné a většinou myslitelé v této oblasti nedosáhnou výše než na tu nejbližší rovinu – tu nejnižší. Nechápou vlastní příčinu a tak vás budou drakonicky omezovat v tom, kolik „smíte čeho sníst, vypít atd.“. To je ale zástupný problém, je důležitý, ale není hlavní. Je proto podstatné, aby lidé konečně pochopili samu podstatu - a to je přemnožení. Když pozorujeme například v pokusu, jak se množí populace myší, v ideálním prostředí, vidíme, že v prvních týdnech a měsících si myšky spolu hrají, jsou přátelské, využívají hnízda, která mají připravena a všechno je v pořádku. Jakmile stoupá populace, začíná vzrůstat agresivita a od určité chvíle dochází k hrůzným činům. Populace se navzájem likviduje. Totéž ale platí pro všechny živočišné druhy.

Kdybyste mně, jako neznalému člověku (třeba svému synovi), měl doporučit tři věci, které pomohou v lepším jednání vůči okolnímu světu, které by to byly?

Snaž se poznat sebe jako vše.

V biblickém přikázání Nezabiješ se duchovní ošívají přiznat tuto myšlenku mimolidským bytostem. Není to pro kněží a faráře s buřtem v puse promarněná příležitost, jak začít s férovým jednáním vůči ostatním zvířatům a přírodě celkově?

Aby mohl proběhnout vývoj, musí být svoboda. Jeli svoboda, je i pohyb mezi dobrem a zlem. Platí to pro nás pro všechny, a tak nezbývá než s láskou pozorovat, a mnohdy si říci: “však on ten člověk na to také přijde„

Může být antropocentrismus největší brzdou křesťanských církví? Mohou se vůbec bez přenesení se přes tuto "překážku" tato církevní společenství posunout nejen v etickém jednání dál? Neplatí přeci, jak řekl E.K.Koberwitz ve své knize Zvířata naši bratři - "Dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí i učit a cvičit v malém".

Ano ten citát je pravdivý, domnívám se. Na druhou stranu se necítím být kompetentní soudit. To tak v lidském hejnu bývá, často mnoho dobrého a někdy také opak.

Poslední dotaz směřujme znovu do budoucna – na co se v příštích dnech nejvíce těšíte?

Od určitého věku, stále méně a méně rozlišuji. Který den máte na mysli?

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

---

Zde si můžete přečíst starší rozhovory:

"Svět dětství - obrovský čas až do večera" - https://www.chram.eu/post/sv%C4%9Bt-d%C4%9Btstv%C3%AD-obrovsk%C3%BD-%C4%8Das-a%C5%BE-do-ve%C4%8Dera-rozhovor-s-tom%C3%A1%C5%A1em-pffeiferem

"Udržet si duševní zdraví, vyžaduje duševní zdraví" -

https://www.chram.eu/post/udržet-si-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-vyžaduje-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-rozhovor-s-tomášem-pfeifferem