"Udržet si duševní zdraví vyžaduje duševní zdraví." Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

V devadesátých letech minulého století jste byl jedním z prvních u nás, díky kterému se lidé mohli dozvědět více o tom, jak zlepšit své chování ke zvířatům. Jak vnímáte současnou situaci co se týče vztahu lidí k ostatním tvorům?

Myslím si, že mnoho lidí o tom vlastně ani nepřemýšlí. Je to takový automat. Vždyť dědové dědů, otcové otců, všichni se nějakým způsobem chovali ke zvířatům a ve výživě. Dítě se narodí do rodiny a když přestane sát mlíčko a přejde údobí rozmačkaných jablíček, tak přijde maso. Jak by ho mohlo napadnout, že to je špatně? Vždyť vzor, který tady je, ten největší – rodič - mu to přece dává a sám to dělá. Jak by se změnil svět, kdyby dítě naráz pochopilo, že rodič něco nedomyslel a že dělá něco špatně.

Jak to hodnotím? Myslím si, že je to proces. Mě velmi poučil můj učitel, pan Josef Zezulka, když jsme probírali tyto otázky, tak mi vždycky říkal: „Tomáši, nikdy bych nezakázal masný průmysl, kožešiny atd. To, co je třeba, je dát člověku na výběr, předložit mu informace a on se sám rozhodne. Až nebude dost lidí, kteří by toto žádali, pak tyto oblasti zcela samozřejmě zaniknou.“ Takže žádné dlažební kostky do výkladů obchodů a podobně - spíše sdílet informace.

Nedávno jsem byl součástí jedné velké vědecké konference, bylo na ní přes 60 významných vědců z celého světa. A přál bych vám slyšet informace, které zde zaznívaly. Velmi zajímavá byla informace amerického profesora, který se oblasti výživy věnuje již řadu let. A v ní dokládal nikoliv nějakou „dojmologii“, ale na základě tvrdé statistiky, jak výhodné je nepojídat maso a podobné produkty. Že to přináší významný přírůstek i věku. Je to logické, protože když děláme něco, co naše tělo stěží vyrovnává, tak ono to také ubírá ze sil, které potom chybí jinde. Informace zde zašly až do oblasti veganství, kde na mnoha příkladech, pokud ti lidé byli rozumní, dokazoval, že tento systém je rovněž možný. Vystoupili i další panelisté, kteří rovněž pracují v této oblasti zaměřené zejména na zdraví dětí. Byly tam zajímavé programy, které se v této chvíli rozvíjejí v Evropě a které na základě dotazníků a dalších šetření začínají hledat statistickou pravdu v této oblasti.

Člověk není dravec. Lze to tvrdit například i na základě srovnávací biologie. Když si totiž uděláme porovnání zažívacího traktu dravce a býložravce, tak zjistíme, že lidský zažívací trakt je typicky býložravecký. Pak si můžeme udělat porovnání nemocnosti a zjistíme, že vegetariáni a vegani mají například v populaci nejnižší výskyt nádorových onemocnění, ale nejenom nádorových onemocnění. Je to prostě výhodné. Ale neznamená to, že by vegetarián nebo vegan nedostal rakovinu, ale dostane ji mnohonásobně, set násobně méně než okolní populace. Jsou tu další informace, které nám zřetelně chybí, nejsou prezentovány. Všechny nás čeká v této oblasti ještě hodně práce, v úsilí dát pravý význam slovu „normalita“, ale také, v neposlední řadě, pojmu filosofická láska. Protože pokud dokážeme být krutí ke zvířatům – například utrhneme živé žábě stehno nebo hodíme nějakého živého tvora na olej - tak to znamená, že my sami můžeme někdy očekávat totéž.

Co je důležité pro udržení si duševního zdraví?

Tady je třeba se napřed bavit o normě. Co pro někoho je duševní zdraví, pro jiného je již nemoc. Mění se kategorie. Vzpomínám ve svých oborech, že když jsem pročítal před desítkami let psychiatrii, vedle ostatních medicínských oborů, zjistil jsem, že jsem duševně nenormální. Už jen to, že jsem četl obor, který jsem na škole nestudoval, bylo považováno za úchylku. Atd. Patří sem například také to, a na tom bych to rád předvedl, čemu se říká duchovní krize -je to stav, kdy člověk nastoupí na duchovní cestu a v první fázi někdy přijde období krize, je to změna. Něco se v člověku předělává, mění se v něm. Na počátku toto bylo vnímáno s despektem. Dnes je to psychiatrická – ne diagnóza, ale je to vnímáno jako „normální“ stav. Myslím si tedy, že pohled na závislosti a další oblasti nám může něco ukázat – jak málo se o nich mluvilo na počátku minulého století a jak jim rozumíme dnes.

Takže udržet si duševní zdraví vyžaduje duševní zdraví. A to je problém. Naši mysl, naše vnitřní prostory je třeba kultivovat a ochraňovat. Když budeme do svých vnitřních prostor pouštět negaci, bude to znamenat, že nakonec onemocníme stejně, jako bychom pouštěli třeba infekční materiál do našeho trávícího traktu.

Neotvírat se tedy všemu, co by mohlo být v této oblasti rizikové. Stane se, že člověk podlehne příliš velkému tlaku – jak lidově řekneme, že se zbláznil – nevydrží, dojde k zkratkovitým jednáním. Jsou případy endogenních depresí, ale jsou tu deprese, které mají i zcela konkrétní příčinu. A zdaleka nejen v oblasti ducha, ale i v oblasti konkrétních nemocí. Takže to je velice široká otázka.

Patří sem celý náš prostor – ať už prostor vztahový, pracovní v zaměstnání, profesionální, kulturní, vzdělávací, vědecký a všechny ostatní. Pak v každém z prostorů se musíme snažit, abychom nepodléhali davové psychóze – vždyť na tom je založena Göbelsovská věda – tedy manipulace s lidským vědomím. Čím je duch vyspělejší, tím více nepodléhá těmto vnějším vlivům, které se někdy dokonce cíleně pokouší na něj působit. Čím je primitivnější, tím se více podobá dítěti, které ještě není schopno odolat. Tady je, svým způsobem, nutno spatřit stejnou povinnost, jakou vidíme ve hmotě. Dítě se snažíme chránit - aby někam nespadlo, neopařilo se, aby se nestalo něco jiného. Je pozoruhodné, jak tato racionalistická kultura pominula i druhou část - necháváme naše děti, aby se setkávaly s vyloženě negativními komplexy, které na ně působí a které napáchají často mnoho škody. Ať už tyto komplexy vycházejí z nás samých, anebo jsou součástí nějaké kultury a tak podobně. Nejsem přítelem nedělních škol Marka Twaina, to určitě ne, ale nejsem také přítelem zneužívání zla, které prominuje do společnosti a je vnímáno jako samozřejmá kulturní součást. Zlo je zlo a dobro je dobro. Když nás něco spálí, tak víme, že oheň pálí. Když v duchovní oblastí sáhneme na duchovní oheň, bude nás pálit také. Je to logické.

Tato kultura je čistě rozumová, a tak oblast ducha v ní je rozvinuta velmi málo. Naši předci to měli často lépe nebo dokonce naopak - měli málo rozvinutou hmotu a více ducha. Takže je to součást kultivace celého prostoru. Kultivace dobrovolné, rozumné, tedy racionální, ale také emoční. A to je důležité.

V rozhovoru pro kinobox.cz řekl filmový producent pan Wachler, že ani veganství není zdaleka posledním krokem. Co je podle vás metou, kam by člověk měl směřovat?

Myslím si, že musíme být přiměření, uměření. Náš druh je typicky býložravecký, jak jsem již řekl. Žádnou částí svých těl nejsme stvořeni k zabíjení. A pokud naplníme tuto podobu, jsme tím, kým máme být. Občas se stane – spontánně, dnes spíše i uměle - že se narodí člověk, který nemusí jíst ani pít, a přesto žije, i když podle názorů současné vědy je to nemožné. Přesto je to prokázáno se vší důsledností. Výživová věda nechápe, jak může někdo nejíst a přitom žít, a ještě „hůře“ – nepřijímat tekutiny a přitom žít. Mnoho takových je například mezi duchovními. Pozoruji to i ze své zkušenosti. Ať jsou to kněží v Himalájích, kteří jsou vysoko nad pásmem ledu a sněhu a nejsou oblečení, a přitom nezmrznou a mají nepatrnou stravu, sem tam nějaký ten brambor atd., nejí skoro nic - a přesto žijí. Tak to je, řekněmež, důsledek bytostné změny těchto lidí, kteří přecházejí do oblasti, která je pro běžného člověka nemožná. Ještě vzácněji se zrodí lidé, kteří nejí vůbec. Je to proto, že u určitého vývojového stupně - a to dělá příroda vždycky - si jakoby dopředu vyzkouší některé budoucí postupy ve vyšších druzích. A tak to, co se zde stane, je možná předobraz již příštího vyššího lidského druhu, než jsme my. On potom právem nebude jíst, možná ani pít a bude to samozřejmá vlastnost celého druhu. Ještě zde nejsou, ale buďte si jisti, že ta doba přijde. Vývoj se nemůže zastavit. Lidé si myslí, že jsou nejvyšší – ale vůbec ne. Jsme jedněmi na dlouhé cestě v karavaně života. Čili tam vývoj pokročí opět. A pak mnoho lidských druhů dalších a na konci ještě další, vzdálenější doby, až začnou mizet duality. Ale to je ještě daleko.

Zaujala mě myšlenka jednoho britského biskupa, který pronesl: "Nic neskrývá tolik boží tvář jako náboženství". Je podle Vás křesťanská církev tím jediným možným místem, kde by lidé měli hledat znovuzrození?

Při vší úctě ke všem církvím, kterých si vážím, je třeba si uvědomit, kde je původ těch církví. Ony, velmi často, mají na počátku inspirovaného jedince, někoho jako Přinašeč. Ale vlastní „tělo“ společenství tvoří lidé, to nikdy nedělá Přinašeč, ale on jim dá pravdu, cestu atd. A lidé si to pak musí už nějakým způsobem rozvinout, přizpůsobit. A tak mi připadá podivné hledat spásu v ledakteré lidské organizaci. Společenství se navzájem posiluje, a to je dobré. Prostředník, tedy kněz, je velmi nutný, i církev je nutná, protože pomáhá sbírat sílu tak, aby u některých mohla duchovní cesta lépe probíhat.

I v církvi najdete ale jedince, kteří jdou opačnou cestou. Podobají se stromům, které stojí samy v poli, jsou svobodné, ale bije do nich vichr a blesky. Ale jsou silné. Ostatní potřebují pomoc svých bratří a sester, sbírají tak sílu. Na počátku – i těch velkých církví – vzpomeňte – byli jedinci. Dokonce v dobách, kdy ještě církev jako instituce neexistovala, neprofilovala se, ale byla tady společenství těch, kteří přijali filosofii toho velkého a tuto filosofii nesli dál a roznášeli. To je hlavní úkol církve. Ona má lidem pomáhat v duchovní oblasti, aby nacházeli reálné, smysluplné návody, rady, jak posouvat své lidství, tedy v duchu se vyvíjet. Vezměte to i jinak – většina příslušníků nějaké skupiny, tedy i náboženské, se vždy domnívá že ta jejich skupina je jediná, nejlepší, a v horším případě se pokouší všechny ostatní skupiny zničit. A teď si představte, že jste se narodili do Řecka a přijali jste, zcela samozřejmě, Apollónovo bratrstvo a byla to vaše jediná církev. Pak jste byli následovníky Abraháma, nyní Krista, předtím Krišny a Parváthí a koho dalšího - a místo, abyste chápali tu jednotu, že je tu vlastně jedna oblast, jeden duch, a různé pohledy a historické zkušenosti, ale pořád je to jednota, tak mnohdy, až s velkou zálibou, rozvíjíte domnělé rozdíly, které se potom stávají předmětem boje. Domnívám se tedy, že každého cesta je jiná a domnívám se, že je vždy posvěcena, a ať už jdeme po chodnících lepších nebo horších, nakonec všechny cesty, jak se říká vzletně, vedou do Říma. A on ten Řím vlastně je všude – obrazně řečeno.

Co myslíte, že se musí stát, aby lidé konečně pochopili...?

Nemyslím si, že se musí stát něco konkrétního. Vždy, když přijdou těžké časy, třeba nějaká katastrofa nebo nedej Bože válka, tak co pozorujeme? Lidé začnou být daleko lidštější začnou si pomáhat, začnou se mít rádi. Takže zdánlivě se něco stalo a má to tento výsledek. Jenomže jakmile tato těžká doba pomine, postupně opět vykvete nezájem, ne společenství atd. Co nám to říká? Aby se něco změnilo, musí nastat proces, který vede ke změně. Někdy některá věc se změní bleskem – je to osvícení. Jindy se k ní musí jít dlouhou dobu. Je to úporná cesta - musíme to nechat osudu a jediné, co zde můžeme dělat, je, řekněmež, předložit myšlenku nebo pravdu – tu naši - a nechat na lidech, abych přijali či nikoliv. Kdybychom to nechtěli takto učinit, vyjádřili bychom zároveň nedůvěru v sílu a mocnost Božího řádu, protože vše v Osudu je provázáno navzájem. A tak kdykoliv uděláme chybu, tak si buďte jisti, že bude pracováno na tom, aby tato chyba byla opravena. Dokonce čím větší chybu uděláme, tím méně se o ní dozvíme – v čase toho konkrétního života – a u největších chyb se dozvíme výsledek až v příštím zrodu. Je to proto, abychom se nebáli, ale abychom se měnili. Skutečně, nejen ze strachu. Jsou to někdy těžké osudy, které na sebe člověk bere.

Závěrem bych použil fyzikální výraz – zákon zachování energie platí všude. A tak, člověče, pomni, podívej se kolem sebe a podívej se na hrůzy, které jsou konány nižším. Ať už jsou to tolikrát omílané velkochovy či jakákoliv jiná neúcta k životu. A buď si jist, že tato věc, tato energie se musí vyrovnat, a tak se ptám: „Kdopak to asi bude muset zažívat podobné jinak?“ Ale to by nebylo úplně konstruktivní. Je to malinko varující. Je daleko lepší dobrovolně, svobodně a bez předsudků tyto věci promýšlet a udělat si vlastní závěr, do kterého nemám co mluvit ani já, protože vy sami jste těmi, kteří musí jít svou cestou života a ducha nacházet věčné pravdy, které zde jsou, které nejsou ani moje, ani nikoho jiného, ale jsou objektivní. Můžete se jim smát, můžete se smát nějakému pohledu, nějaké myšlence, to jistě můžete. Ale kolikrát se již stalo, že jsme se dlouho něčemu vysmívali, abychom nakonec pochopili, že to tak bylo správně. Takže přeji všem, aby si v životě nacházeli co nejlepší vlastní roli a polohu a také měli co nejvíce ochrany a pomoci.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický.