Rozhovor "Bůh žehnej vaší cestě" s filosofem a biotronikem Tomášem Pfeifferem

Vážený pane Tomáši Pfeiffere, děkujeme, že jste souhlasil s dalším rozhovorem pro Chrám živočichů. V jeho první části se budeme věnovat tématům, jako je] připravovaný Mezinárodní kongres zdraví 2025 Praha, propojení vědy a tradičních oborů nebo otázce mezikulturní spolupráce.

Druhou část rozhovoru, kterou zveřejníme v průběhu srpna, zaměříme na vztah člověka ke zvířatům – k tématu přistoupíme i skrze pohledy myslitelů, jako byli Erazim Kohák nebo Eugen Drewermann.

Přejděme nyní k první otázce v první části rozhovoru:

Letošní ročník Mezinárodního kongresu zdraví 2025 Praha má motto:

„Zdraví nezná hranic – hledejme, co nás spojuje – je čas začít spolupracovat“. Proč jste zvolili právě tuto myšlenku a jak se podle Vás daří propojovat síly napříč obory, kulturami i přístupy ke zdraví?

V čase se vše mění. Mění se postupně i přístup v oblasti zdraví a zdravotní péče. Žádný z oborů tradiční, komplementární a integrativní medicíny (TCIM) nemůže ve skutečnosti pracovat jako samostatná část. Rozvinout tento potenciál lze pouze ve spolupráci všech oborů, včetně medicíny EBM (založené na důkazech). Je to proces, ke kterému má přispět i náš kongres.

Účastnil jsem se řady kongresů ve světě, které pořádali lékaři praktikující i obory TCIM (např. v Římě, Madridu, Portu a dalších), i kongresů, které vycházely spíše z oblasti TCIM.

Zvláště kongresy lékařů demonstrovaly výrazný posun v přístupu k metodám TCIM. Například kongres v Portu navštívilo přes 1000 onkologů, kteří zde prezentovali své zkušenosti. Pozorně naslouchali mé prezentaci s názvem Integrativní onkologie – další možnosti. Poslední kongres, který jsem navštívil, byl v Oxfordu, ten rovněž patřil mezi „lékařské kongresy“ a byl přípravou na zatím největší celosvětový kongres, který se bude konat v druhé polovině roku v Rio de Janeiru. Nalezli jsme zde plnou shodu s prezidenty tohoto kongresu i s tím, že v Riu budeme prezentovat Institut TCIM z Prahy a zazní zde i výsledky našeho pražského kongresu. Doufám, že zde bude prostor pro zveřejnění první vědecké studie o biotronice, která vychází jako preprint na platformě Research Square https://dx.doi.org/10.21203/rs.3.rs-6997959/v1 Unikátní případ pacienta po mozkové příhodě odkrývá potenciální přínos biotronické léčby v integrativní zdravotní péči, čímž zvýrazňuje potřebu dalšího výzkumu a bližší spolupráce s konvenční medicínou.

Kongres probíhá už několik let hybridní formou, částečně i ve virtuálním 3D prostředí. Jaké výhody tento formát přináší odborníkům i široké veřejnosti při sdílení poznatků napříč světem?

Upřímně řečeno, hybridní 3D forma vznikla jako nutnost v čase covidu, kdy nebylo možné organizovat osobní účast. V současnosti přináší velký benefit v tom, že veškerá vystoupení jsou další dva roky nadále k dispozici v on-line prostoru a každý si může příslušnou prezentaci kdykoliv jednoduše vyhledat. Přednášky na kongresu probíhají v několika sálech, a proto je někdy nemožné fyzicky obsáhnout všechna témata, která nás zajímají. Během bohatého třídenního programu můžete zhlédnout mnoho zajímavých prezentací vedených odborníky z celého světa, z Cornellovy university v USA, z Cambridge ve Velké Británii, z Brazílie, Indie, Austrálie, Německa, Itálie, Číny, Jižní Afriky, Rakouska, Nepálu, Francie, Švýcarska a dalších zemí. Jednacím jazykem kongresu je čeština a angličtina.

Kongres je určen odborné i laické veřejnosti – každému, kdo má zájem získávat aktuální informace o zatím poměrně jednostranně prezentované oblasti – stačí se registrovat zde: www.mkz2025praha.cz/registrace

Jedním z hlavních cílů kongresu je propojovat klasickou medicínu s tradičními a komplementárními přístupy. Jaké reakce jste zaznamenal od odborné veřejnosti? Jsou dnes lékaři otevřenější mezioborové spolupráci než dříve?

Bezesporu ano, posun je zde patrný, ale samozřejmě vždy nalezneme jak příznivce, tak i oponenty. Je to také věc solidní diskuse. Věřím, že odpovědný oponent je schopen měnit názor, pokud dostane takové informace, které bude vnímat jako validní. Je to i důsledek toho, že hlavní směr vývoje zdravotní péče šel logicky směrem k medicíně EBM, a proto informační zdroje na fakultách i jinde nebyly v této oblasti příliš rozsáhlé. Ale i to se mění. Existuje mnoho důvodů, proč se domnívat, že tvrzení, že obory TCIM nejsou lege artis, nejsou zcela přesná. Např. v databázích Cochrane a PubMed, nejvýznamnějších medicínských prestižních databázích, nalezneme přes 18 000 studií v kvalitě RCT (Randomized Controlled Trial ). To jistě není málo. Jsem tedy opatrným optimistou a jsem připraven na toto téma diskutovat mimo jiné i proto, že jako ředitel Institutu pro TCIM jsem v zahraničí na univerzitní i jiné úrovni přijímán jako partner v seriózních diskusích a věřím, že tomu tak bude i v naší zemi.

Jste známý také jako hráč na výjimečný hudební nástroj – vodnářský zvon.

Připravujete i pro účastníky kongresu podobný zážitek, kde zvuk propojuje tělo i vědomí?

Nejsem ještě rozhodnut, jsem nakloněn spíše využít prostor kongresu pro profesionální umělce, například zde vystoupí jedno z nejlepších světových kvartet při slavnostním zahájení v Obecním domě. Zdali zde zazní Vodnářský zvon, není ještě rozhodnuto.

Často hovoříte o úctě ke všemu živému. Jak se tato myšlenka duchovní etiky promítá do Vašeho každodenního života? Vnímáte i osobní volby – například vztah ke stravě, ke zvířatům nebo k výrobkům testovaným na živých tvorech – jako součást širšího duchovního postoje?

Před více jak 40 lety jsem ve svém rozhodování dospěl k určitému bodu, který vyústil v to, že jsem vegetarián a všechno, co zmiňujete je pro mne téma. Na druhé straně jsem ovšem dalek toho komukoliv předepisoval, jak se má chovat. Je to věc osobní volby. Ano, jistě, jsem šťasten za sebe, že jsem dospěl k tomuto bodu a nežádám smrt nižších tvorů.

V době rychlého technologického rozvoje – včetně genetických úprav, umělé inteligence nebo zásahů do přirozeného vývoje vyvstává otázka: dá se technologický pokrok vůbec skloubit s duchovní etikou?

Ano, dá, pokud se užívá eticky.

Jak by měl duchovní pohled ovlivňovat rozhodování lékaře nebo terapeuta v nelehké praxi – například v otázkách eutanazie, nevyléčitelných nemocí nebo lidského utrpení?

Jádro této otázky – eutanázie nelze řešit na tomto prostoru krátkým výrokem ano nebo ne. Je to velmi rozsáhlý komplexní problém, do kterého se musí zapojit celá řada oborů. Samozřejmě, že na věc mám osobní názor – stejně, jako máme v lékárně mnoho různých léků v šuplících, měl by tam být i šuplíček (dvakrát uzamčený) pro velmi vzácné případy, kdy není jiné pomoci. A co se týče utrpení, to všechno souvisí s naší lidskostí, dokonce to nesouvisí ani s naším vzděláním nebo se vším ostatním, ale souvisí to s tím, jací jste lidé – a pak teprve jste ti odborníci, lékaři, terapeuti, lékárníci atd. Pakliže budeme v pořádku jako lidé, budeme v pořádku i v odborné praxi.

Můžete vzpomenout na rozhodnutí ve Vašem životě, které pro Vás osobně nejvíce ztělesňovalo duchovní etiku v praxi?

Slib, který jsem dal svému učiteli, Josefu Zezulkovi, při první návštěvě a který celou toto oblast obsáhl. Pokouším se jej naplnit dodnes co nejlépe.

Poslední otázka na závěr rozhovoru – co byste vzkázal mladým lidem, kteří hledají svou cestu…, kteří chtějí žít vědomě a s respektem k všemu, co žije, ale zároveň nechtějí slepě následovat žádnou ideologii nebo náboženství?

Zbavte se pýchy a zároveň naivity. Pýcha vám znemožní nalézt informace. Je to podobné, jako když člověk na škole odmítne učitele, protože si myslí, že on sám je učitelem sobě. Učitel nese obrovské množství moudrosti a zkušenosti, kterou budete jinak muset hledat stovky životů. Naivita je stav, kdy nestojíme na svých nohou, kdy bez rozmyslu přijímáme vše, co nám druzí předkládají nebo dokonce nutí. Takže přátelé, pravda bývá jednoduchá, logická a pochopitelná. Dej Bůh, ať naleznete dobré učitele a dobré zdroje. Čili neotvírat se bezhlavě všemu, co potkáte, ale vše zhodnotit, zkontrolovat, promyslet a teprve poté, co se budete domnívat, že je to přínosem, začněte opatrně postupovat. Váš život je nezastupitelné tajemství a milost. Je trapné prožít život v temnotě nevědomí, ale je také trapné prožít život jako fanatický sektář. Bůh žehnej vaší cestě.

Děkuji za rozhovor,

Lubor Vinický

"Snaž se poznat sebe jako vše." Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

Vítám Vás s velkým poděkováním za předešlý rozhovor o mladém Tomášovi, který prožíval naplno "obrovský čas až do večera". Když se teď ohlédnete zpět, chtěl byste si některý okamžik z chlapectví zopakovat a proč?

Těch okamžiků je povícero. V šesti letech se tomuto mladému muži odehrají tři neuvěřitelné vize, které nemají žádný důvod. Rodina ani žádné další zprávy z okolí ho nevedly k nějakým duchovní oblastem, a přesto tyto vize předznamenaly celý jeho život. Bylo to nesmírně silné, byla to realita. Pak mnoho dalších zkušeností. Přirozeně pro mě nejsilněji působí ty duchovní. Vzpomínám na čas, kdy jsem poprvé otevřel knížku, kde popisoval žák jistého duchovního mistra praktiky, které se dají nazvat hledáním svého já. V té době jsem utrpěl zranění, které se léčilo rok a měl jsem tedy dost času. Rok jsem meditoval nad těmito otázkami, pak přišla odpověď – je neuvěřitelná, nesdělitelná. Třeba se v některém z dalších povídání pokusíme dotknout toho, co bylo tou odpovědí. To byl další zásadní bod v životě tohoto mladého muže.

Pak, za nějaký čas, potkává svého doživotního učitele – duchovního mistra Josefa Zezulku. Dlouhá léta k němu chodí a dal bych nevím co za to, abych znovu mohl zasednout za stolem v obývacím pokoji a uslyšet otázku: „tak co máte Tomáši?“ to bylo vždycky něco jako svátek, trvalo to řadu let. Pak všechny další události, založení duchovní univerzity, léčebné úspěchy, uzdravený umírající nebo jen zlepšený stav. Všechno to, co přicházelo a co pokračuje až dodnes ke kongresu a doufám, že ještě alespoň pár let bude pokračovat dál. Jak pán Bůh rozhodne.

Co Vás v poslední době, kromě nás, nejvíce zaměstnává?

Kongres, který připravujeme – celosvětový kongres je tím, co mne zaměstnává již nejméně dva roky. Desátého září přivítáme na tomto kongresu významné osobnosti alternativních oborů i vědy z celého světa, kteří jistě přinesou pro diváky kongresu mnoho zajímavých informací. Mimochodem, registrovat se může do tohoto kongresu každý velmi snadno. Stačí zadat svůj email na www.mkz2021praha.cz a od tohoto okamžiku bude mít zájemce přístup do kongresu, do jeho tří přednáškových sálů se simultánním překladem do češtiny, angličtiny a němčiny a do všech ostatních prostor jako jsou postery, stánky atd. Dokonce, což je naprosto výjimečné, plánujeme přístup další tři měsíce po skončení akce.

Kongres se bude odehrávat, díky změněným podmínkám, v 3D virtuální formě, což je také novum. Divák se může v prostředí kongresu volně pohybovat, vybírat si jednotlivá místa, která ho zajímají, jako jsou místa pro setkávání, přednáškové sály a také například si chatovat s vystavovateli nebo používat videohovory. Bližší informace můžete vidět na stránkách www.mkz2021praha.cz

Chystáte v rámci Duchovní univerzity bytí nějaké novinky, o kterých byste se rád zmínil?

Duchovní univerzita bytí je stabilní útvarem – je to vzdělávací ústav, který je přiřazen ke Společenství Josefa Zezulky, což je řádně registrované společenství a které pokračuje v Zezulkově celoživotní práci. Svoje poznání lidem předával v podmínkách, které byly. Dnes již lze tisknout knihy, pořádat přednášky, je to úžasná změna. Universita trvá více než 27 let. Zdánlivě je stále stejná, ale nic na světě není stejné v čase. Tak, jak roky jdou, člověk občas vidí změnu u sebe i u druhých a to je někdy ta největší odměna. Aby to neznělo moc pateticky, ale o malý kousíček lépe sloužit.

Hrajete na zvukově velmi výjimečný vodnářský zvon. Je v něm pro vás, pro duši člověka, stále co k objevování?

Poznání nemá hranic a vidím to třeba na textech svého učitele. Opisoval jsem je jako samizdaty v době minulé a pak jsem je vydával jako vydavatel. Museli jsme dělat korektury, četl jsem je i mimo tyto korektury a pokaždé, při každém čtení, jsem si odnášel zase další a další pochopení, poznání, tak, jak se člověk mění. Totéž ale platí i pro vodnářský zvon. Je to unikátní, velmi, velmi složitý zvuk. Zvuk vzniká jak samotným nástrojem, tak i nepatrným přispěním toho, kdo na něj vkládá ruku. Hraje se na něj totiž holou rukou. Má 16 alikvótů – to je nesmírně pestré v jednom rejstříku a 16 v druhém. Tak výsledný zvuk má mnoho příležitostí se měnit, přináší vklad do prostředí, v kterém zaznívá, přináší vklad do posluchače. Mnohdy posluchač udává, že jej nevnímá pouze uchem – sluchem, ale že jej vnímá celým tělem. Je to tajemství zvuku, tajemství rezonance a ta je nekonečná.

Příroda nám v posledních letech dává na frak – rozsáhlé požáry s neskutečnými počty uhořelých zvířat, spousta lidí, co ztratili střechu nad hlavou, pandemie, ničící povodně, tornáda... Není už právě toto dostatečné varování začít nepopulisticky jednat?

Když jsem přišel „do učení“ ke svému mistru Josefu Zezulkovi, už tenkrát mi s úplností předával vědomosti o tom, jaký bude další vývoj na planetě, kterou obývám. Již tehdy říkal, před desítkami let: „Tomáši, už je téměř pozdě, ale přesto stále lze situaci zlepšovat”. Lidé ale nechtěli slyšet, lidé obyčejní i lidé vědy. Místo toho jsme slyšeli nesmyslné teorie o udržitelnosti rozvoje, o tom, jak uživíme díky vědě dalších deset miliard lidí atd. Byly to nekonečné hlouposti, ale v té době to všem připadalo normální.

V této chvíli jsme v situaci, kdy rozběhlé změny již nelze zastavit. Dokonce i při okamžitém zastavení například produkce skleníkových plynů, poběží proces ještě nějakou dobu samoobnovováním. Například nám tají permafrosty, metan z mořského dna, nebo miliardy tun zahynulých živočichů a flóry. Je to poučení, protože nadutost člověka v představě, že on všechno vyřeší a v poslední době tolik módní představy, že nasedneme do plechových trubek, opustíme zemi a zachráníme se... To je naprosto stejná hloupost, jako byly ty hlouposti minulé.

Kde nebo u čeho byste začal?

Musíme teď všichni pracovat na tom hlavním. Když se zamyslíme, co je příčinou současnosti, tak je to možno spatřit ve dvou oblastech.

Zaprvé je to množství lidí – jsme přemnožení. Každý člověk, ať žije kdekoliv, produkuje určité množství odpadu, spotřebuje určité množství energie, orné půdy ke své obživě atd. I kdybychom žili zcela ekologicky, pak během dalších 10 - 15 let tuto nadhodnotu vyčerpáme svým stoupajícím množstvím. Je tedy nesmyslné jít jen touto cestou. Musíme tedy radikálně snížit počet lidí na Zemi, a to nikoli násilím. Kdybychom byli moudří, tak si všichni navzájem vysvětlíme, v jaké situaci se nacházíme a že je velmi důležité se pokoušet, ne mít, ale pokusit se mít dva lidé jedno dítě. To by stačilo. Bohužel toto není módní.

Je tu i druhá příčina a tou je samotná spotřeba – potřeby. Když se podívám na své mládí, tak má stopa byla 10x menší. Protože to, co v té době člověk mohl získat a potřeboval, bylo mnohonásobně omezeno. Dnes tedy ještě k tomu všemu uvidíme obrovské rozdíly ve spotřebě a v produkci toho, co nás ničí. Čili, svět se nemůže zachránit nějakou činností omezené skupinky ekologů. Svět musí pochopit, že je pět minut po dvanácté a jako celek musí jednat. Jinak to nemá naději.

Co další byste ještě doporučil?

Začít u informační kampaně, která by lidem vysvětlila, v jaké situaci se nachází a že v podstatě, to nejstrašnější z hlediska utrpení, které je nepopsatelné, naplňuje věta: „jděte a množte se“.

Kdybychom chtěli udělat lidem to nejhorší, tak půjdeme touto cestou. Následky - změny klimatu, změny finančních toků, výrobních, společenských toků a všeho ostatního. V konečném důsledku totální změna. Nikoliv ovšem klidná.

Není na místě založit nadnárodní společenství pro záchranu naší planety? Když nahlédnete do budoucnosti, co se ještě musí stát (stane), abychom byli schopni změnit svá zažitá jednání vůči přírodě?

Musíme změnit svoji filosofii, filosofii člověka – druhu. Kdybychom žili o tři sta let zpět, tak by to byla církevní filosofie. Dnes je to filosofie vědy, neb věda je vedoucí silou, která dává člověku do rukou možnosti a nástroje k tomu, aby zásadně zasahoval do přírodního rámce. Bohužel to, co chybí nejvíce, je kupodivu tolikrát zmiňovaná láska. Chci-li něco zničit, musím se od toho emočně oddělit, nesmí to mít pro mě význam, musí to být cizí. Tak dochází k jevu, kdy se člověk přesvědčuje, ostatně podobně jako mnohdy v historii, že je něco víc, že je lepší, že má právo vládnout, že všechno opraví, obnoví, že příroda to má špatně a že on to teď teprve uvede do pořádku. Je to filosofie hlupáka, protože poznání přírody, tohoto člověka, v této chvíli, je na neobyčejně nízké úrovni, navíc zasažené selektivním výběrem jeho zájmu o výzkum a poznání přírodních jevů. Lidský egoismus nebo homo centrismus, se táhne jako zlatá nit posledních několik tisíc let. Má to tedy i tyto konečné důsledky. Svým způsobem ještě nikdy člověk nezasáhl tolik do přírodních mechanismů, které vždy měly katastrofy, vždy měly těžší období změny klimatu atd., ale zde je výjimečnost v tom vstupu člověka. Proto tedy je zřejmě nutné čekat na okamžik, kdy člověk bude schopen opět lásky. Kdy bude schopen mít radost z každého života – vnímat ho, z každého stonku trávy, stromů, keře, zvířete. Nebude rozdělovat na to, co je užitečné a co je neužitečné, bude vnímat život jako celek, včetně sebe. Pak teprve lze očekávat, že se začnou věci napravovat, protože zmizí slepota z utrpení druhých.

Pokud budeme pohlížet na faunu a flóru pouze jako na prostředek uspokojení svých choutek, bude to stále horší a horší. Kdo zabíjí, musí očekávat i to, že stejná věc se stane jemu, ale to je zase jiné povídání.

Založit společenství? Ano, to je chvíle, aby toto povědomí začalo vznikat. V této době jsou tyto věci roztříštěné a většinou myslitelé v této oblasti nedosáhnou výše než na tu nejbližší rovinu – tu nejnižší. Nechápou vlastní příčinu a tak vás budou drakonicky omezovat v tom, kolik „smíte čeho sníst, vypít atd.“. To je ale zástupný problém, je důležitý, ale není hlavní. Je proto podstatné, aby lidé konečně pochopili samu podstatu - a to je přemnožení. Když pozorujeme například v pokusu, jak se množí populace myší, v ideálním prostředí, vidíme, že v prvních týdnech a měsících si myšky spolu hrají, jsou přátelské, využívají hnízda, která mají připravena a všechno je v pořádku. Jakmile stoupá populace, začíná vzrůstat agresivita a od určité chvíle dochází k hrůzným činům. Populace se navzájem likviduje. Totéž ale platí pro všechny živočišné druhy.

Kdybyste mně, jako neznalému člověku (třeba svému synovi), měl doporučit tři věci, které pomohou v lepším jednání vůči okolnímu světu, které by to byly?

Snaž se poznat sebe jako vše.

V biblickém přikázání Nezabiješ se duchovní ošívají přiznat tuto myšlenku mimolidským bytostem. Není to pro kněží a faráře s buřtem v puse promarněná příležitost, jak začít s férovým jednáním vůči ostatním zvířatům a přírodě celkově?

Aby mohl proběhnout vývoj, musí být svoboda. Jeli svoboda, je i pohyb mezi dobrem a zlem. Platí to pro nás pro všechny, a tak nezbývá než s láskou pozorovat, a mnohdy si říci: “však on ten člověk na to také přijde„

Může být antropocentrismus největší brzdou křesťanských církví? Mohou se vůbec bez přenesení se přes tuto "překážku" tato církevní společenství posunout nejen v etickém jednání dál? Neplatí přeci, jak řekl E.K.Koberwitz ve své knize Zvířata naši bratři - "Dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk musí i učit a cvičit v malém".

Ano ten citát je pravdivý, domnívám se. Na druhou stranu se necítím být kompetentní soudit. To tak v lidském hejnu bývá, často mnoho dobrého a někdy také opak.

Poslední dotaz směřujme znovu do budoucna – na co se v příštích dnech nejvíce těšíte?

Od určitého věku, stále méně a méně rozlišuji. Který den máte na mysli?

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

---

Zde si můžete přečíst starší rozhovory:

"Svět dětství - obrovský čas až do večera" - https://www.chram.eu/post/sv%C4%9Bt-d%C4%9Btstv%C3%AD-obrovsk%C3%BD-%C4%8Das-a%C5%BE-do-ve%C4%8Dera-rozhovor-s-tom%C3%A1%C5%A1em-pffeiferem

"Udržet si duševní zdraví, vyžaduje duševní zdraví" -

https://www.chram.eu/post/udržet-si-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-vyžaduje-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-rozhovor-s-tomášem-pfeifferem

"Svět dětství - obrovský čas až do večera." Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

Svět dětství vnímají naše ratolesti jako něco obrovského a úžasného. Děti udivují věci, kterým dospělý většinou nevěnuje pozornost a bere je jako samozřejmost. Jak jste vnímal okolní svět coby dítě?

Předpokládám, že jsem svět vnímal stejně jako všechny ostatní děti, jen trochu se zvýšeným důrazem na některé skutečnosti – věci. Například pravdivost nebo právo, to byly věci, které jsem možná vnímal ostřeji než jiní. Vzpomínám na to, jak dlouho trval můj den, kdy se člověk ráno vzbudil a měl před sebou ten obrovský – obrovský čas až do večera – byla to opravdu velmi naplněná doba a myslím si, že čím více stárnu, tím více s láskou vzpomínám na tuto dobu.

Ve svém dětství jsem měl také několik, řekněme ne zcela běžných zkušeností. K těm nejvýznamnějším patřily tři vize kolem šestého roku věku. Měl jsem také zkušenost s těžším onemocněním atd. Ale všeho to přešlo a tak, jak čas běžel, vzpomínám na své dětství s láskou.

Co bylo podle Vás nejtěžší na tom být dítětem?

Býti dítětem? Nejtěžší..., to je otázka. Měl jsem vždy mnoho otázek. Svět mě zajímal a možná, že jedna z tíží spočívala v tom, že na své otázky člověk většinou nedostával zcela uspokojivé odpovědi a to zcela pochopitelně. Když se ptáte a přemýšlíte o, já nevím, magnetizmu, snažíte se pochopit jeho podstatu. Nebo když přemýšlíte jako dítě o čtyřech živlech, o tom, jak jedna látka může být zároveň plynem, plazmou, tekutinou i pevnou látkou atd., atd. Rád bych zdůraznil, že se jedná o pochopení podstaty těchto jevů, nikoliv jejich konstatování a popsání vnějškové. To bylo poněkud obtížné. Patřil jsem také k rodině, která nebyla v té době dobře zapsána, byla to rodina továrníka. Což mělo také některé následky, např. mě po 14 dnech vyloučili z Pionýra. Dnes to již pro mě není žádný problém, ale přece jenom to vyloučení nebylo příjemné. Pak se podobné situace v mém životě opakovaly ještě několikrát, ale to již není věc dětství.

Velmi intenzivně jsem v průběhu dospívání vnímal přítomnost smrti. Bál jsem se, že umřu a zároveň jsem byl fascinován tím, že jsem si nedokázal představit, co přijde, až okamžik odchodu nastane. Přemýšlel jste v té době o těchto věcech?

Majestát smrti většinou děti začínají vnímat až mnohem později. Do té doby se život vnímá jako samozřejmý, je to tak i u věcí. Vzpomínám si jasně, jak mě ohromilo, že věci mají také svůj život a svoji smrt. V té době jsem si myslel, že existují stále, a když jsem se dozvěděl, že se po čase rozbijí, tak to bylo pro mne překvapivé.

Tak je to i s naším životem, postupně jsem chápal, že se i člověk „po nějaké době rozbije“ a odchází někam, kam my nevidíme. Měl jsem štěstí, že jsem měl babičku, která byla mediální, i když se mnou o tom nikdy nemluvila. To byla daň doby, protože rodina byla na indexu, a tak se báli, abych náhodou někde něco nebrebtnul, aby se z toho nestal problém. Přesto, tak trochu, přece jenom občas, duchovnost prosvítala.

Babička byla jedno z nejlepších píšících médií, jaké jsem kdy viděl. Nevím, jestli na to přišla již před svým zatčením, prožila asi čtyři koncentráky, ale každopádně jednou mi své umění ukázala, a to byl pro mě také určitý zážitek i zkušenost. Vypadá to tak, že si položí ruku na papír, pak se mnou mluví, dívá se na mě a ruka začíná sama psát. Ale to by nebylo všechno, ona psala i starou archaickou formou, písmy, jazyky, které neovládala a vždy naprosto přesně. Písemná forma odpovídala přesně tomu, co se vydávalo za zdroj. To byla duchovní zkušenost. Čili, moje babička byla duchovní, ale jestli jsme na toto téma mluvili za celé naše soužití třikrát, tak to je všechno.

K čemu, jakým směrem jste byl rodinou veden?

Nevím o nějakém přímém vedení. Faktem je, že babička, o které jsem před chvíli mluvil, mi říkala: „uč se, chlapče, uč se, máš veliký úkol.“ Já jsem v té době dost dobře nechápal, a moc jsem se učit nechtěl, to byla pravda. Zvláště proto, jak jsem již naznačil, v některých případech jsem sklízel od učitelů i jistý odsudek, protože jsem je znervózňoval. Když se přečetla stránka z knihy a ona popisovala nějaký děj nebo věc, ale ne podstatu a já jsem se na podstatu zeptal, tak učitel byl z toho samozřejmě nešťastný, protože on znal také jen to, co bylo v té knížce, nic víc.

Toužil jsem po pochopení podstaty fungování světa, toho, proč věci jsou, jak jsou a co to je. Když řekneme například to slovo magnetismus, tak definice, že je to silové napětí mezi dvěma póly magnetu, mě poněkud neuspokojovala atd.

Vnímal jste už tehdy něco zvláštního, jakýsi vztah k duchovním záležitostem nebo jste byl zemitý “puberťák”, odmítající vše, co mu bylo od “rozumných” dospělých doporučováno?

S tím puberťákem to nebylo snad až tak zlé, ale pravdou je, že ty zmíněné tři vize byly natolik silné, že mě ovlivňovaly bez zásahu kohokoliv třetího. Dokonce jsem o nich vlastně se svými blízkými ani nemluvil. Nikomu jsem se nesvěřil, jako bych podvědomě tušil, že by stejně pochopení ostatních nebylo možné…

Duchovní záležitosti byly tak trochu jako samorostlé. Nikdo mě duchovně nevedl, nebyl jsem členem žádné společnosti atd. Život přinášel podněty, které přicházely až zázračně, a to trvá až do dnes. Jsem za to vděčen a jsem vděčen i za to vědomí, že tu je to „něco“, ať to nazveme jakkoliv: řád, Bůh nebo jinak, které je takovým svorníkem všeho toho, co se v této oblasti děje. Dnes jsem žákem Zezulky, ale to je pokračování tohoto příběhu.

Které povolání Vás v mládí lákalo? Čemu jste se chtěl věnovat?

Můj život se pohyboval kolem letadel. Měl jsem vždy touhu se této oblasti věnovat, a nakonec se mi to i z části splnilo. Trochu zklamáním pro mě bylo, když po několika letech výuky u mého učitele pana Josefa Zezulky (který je důvodem, proč vytváříme i tento rozhovor), mi Zezulka řekl, že si musím své směřování promyslet. Podle něj pravděpodobně nemám právo riskovat život zbytečně, protože mám jiné úkoly. Možná, že to bylo proto, aby to, co on investoval „do toho mladého muže“, zůstalo poněkud déle, než jen příští rok… Kdo ví, ale každopádně, od té doby jsem své směřování změnil. Je to opuštěný sen - i když se přiznám, jakmile slyším hukot nad svojí hlavou, vždy se podívám nahoru.

Měl jste už v mládí tendence přemýšlet o tom, jak pomáhat ostatním lidem?

Víte, bylo to zvláštní, mě to kdysi napadlo. Ale nic jsem o tom nevěděl, nikdo mě nevedl, nikoho jsem neposlouchal. Přišlo mi, že by bylo krásné, jen tak zvednout ruku a druhému člověku by se udělalo lépe. To mě napadlo, ale nevím proč. Tenkrát to byla jen taková myšlenka.

Dětství míváme také spojené se zvířecími kamarády, kteří bývají obrovskou oporou a trpělivě dokáží “naslouchat”. Vzpomenete si na nějaký důležitý zážitek, který se týká zvířat?

Často nás provázejí zvířecí přátelé. Zvláště v posledních letech je tu, v našich rodinách, mnoho pejsků, kočiček a jiných tvorů. Já jsem vyrůstal vždy část roku u babičky na vesnici. Tam za mnou přicházela kočička a byli jsme velcí kamarádi. Jednoho dne se stalo, že přinesla v tlamičce takový divný uzlíček – vypadalo to jako myška, nebo nevím. Představte si, ona mi přinesla s hrdostí ukázat své právě narozené koťátko. Bylo to velmi silné...

Co důležitého Vás v chlapectví ovlivnilo tak, že se to promítlo do budoucnosti?

Ovlivnění do budoucnosti..., nevím proč, ale měl jsem zájem o věci „mezi nebem a zemí“. Přišly ke mně naprosto výjimečným způsobem publikace, které v té době byly na indexu a policie je stahovala. Jednu z nich jsem si vybral, bylo to od Paula Bruntona – kniha o Maharišim, což je význačný duchovní mistr. Tak jsem jeden rok meditoval o tom, co on předložil.

Po roce přišla výrazná duchovní zkušenost – vize, a to byla chvíle, která mě už připravovala na setkání se svým osudem a tím byl pan Josef Zezulka – přinašeč, člověk, který byl tak obyčejný, že byste si ho na ulici ani nevšimli. Dnes, po všech těch letech stále nevidím nikoho, kdo by byl dál v oblasti ducha a lidství. Vzpomínám na něj často.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

---

Zde si můžete přečíst starší rozhovor "Udržet si duševní zdraví, vyžaduje duševní zdraví" z prosince 2020:

https://www.chram.eu/post/udržet-si-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-vyžaduje-duševn%C3%AD-zdrav%C3%AD-rozhovor-s-tomášem-pfeifferem