"Milosrdenství se má vztahovat na všechny živé tvory." Rozhovor s Janem Zámečníkem.

Je mým potěšením Vás přivítat na půdě Chrámu živočichů. Děkuji, že jste si udělal čas a přijal naše pozvání. Když se v současné době rozhlédneme kolem sebe, jsme více než kdy jindy nejen diváky, ale i přímými účastníky menších či větších zápasů lidského přežívání - jak materiálního, tak duševního, zvláště při ztrátě blízkých. Jsou snad potřebné tyto pro člověka náročné situace ke snazšímu nalezení pokory před Bohem a Přírodou? 

Mám za to, že k pokoře lze dospět i na základě vděčnosti za život a všechny hodnoty, které díky němu máme. K životu ovšem patří i překonávání překážek a vyrovnávání se s nezdary. Přispívají k formování osobnosti a někdy i k větší pokoře. Pokud však řekneme, že jsou zápasy „potřebné“, lehce sklouzneme k názoru, že jde o nezbytný Boží výchovný nástroj k nápravě lidského ducha. Takové pojetí je mi cizí. Těžké existenční zápasy a ztráta blízkých jsou zpravidla ubíjející a tragické. Utrpení navíc nemusí vést k pokoře, ale také k zoufalství a hněvu.

Snad už tříleté dítě by nemělo mít problém s pochopením božího přikázání Nezabiješ. Dobrý základ, co víc vysvětlovat, že ano. Nepomohlo by nám dospělým, ať už v církvi nebo mimo, odstranit zbytečná "ALE", která připouští různé výjimky?

Z kontextu Tóry vysvítá, že přikázání Nezabiješ v Desateru se vztahovalo na mezilidský vztah a týkalo se vraždy či zabití z nedbalosti. Trest smrti, pobíjení protivníků ve válce a krevní msta nebyly chápány jako něco, co je s tímto přikázáním v rozporu. Neznamená to však, že nemůžeme rozšířit jeho význam. Učinil tak již Ježíš a v církvi se následně objevovaly nejrůznější interpretace a aplikace. Zřídkakdy se ovšem setkáváme s výkladem, který by zahrnoval zvířata. I tam, kde na takový výklad narazíme, jako například u Alberta Schweitzera, panuje silné vědomí, že život žijeme vždy na úkor jiného života. Jsem nicméně přesvědčen o tom, že toto schweitzerovské rozšíření přikázání Nezabiješ potřebujeme jako ideál, a zbytečná „ale“ bych rád odstranil, ačkoli se v konkrétních situacích potýkáme s dilematy a složitými problémy. Můžeme například zabít medvěda, který nás napadne? Nebo mravence, kteří se zabydleli v našem bytě?

V kultovním filmovém dokumentu Pozemšťané (2005), který odsuzuje náš přístup k přírodě, zazněla důležitá věta: "Koušeme do ruky, která nás živí". Kolik bude mít Bůh ještě s námi trpělivosti?

Vnímám Boha jako neomezeně trpělivého. Ničením přírody trestáme sebe i ostatní živé bytosti sami.

Má podle Vás církev nějaký eko-plán, aby se situace kolem koronaviru v budoucnu neopakovala? 

Myslím, že okolnosti vzniku koronaviru nejsou zcela vyjasněné. Pokud však vyjdeme z hypotézy, že podhoubím zde byla tržnice Wu-chan, kde se prodávají a porážejí zvířata, máme další důvod, proč by se církev měla zvířat zastávat. Tento důvod má však pragmatickou povahu – v křesťanství by měl panovat především soucit a vědomí, že příroda a živí tvorové mají nezávislou hodnotu, a péče o ně je péčí o Boží dílo (ať už si samotný proces Božího tvoření představujeme jakkoli). V této oblasti má církev co dohánět. V budoucnu každopádně mohou přijít ještě nebezpečnější viry, a to bez ohledu na to, jak budeme s přírodou nakládat. Příroda je živá a dynamická a občas přijde s nějakým „nemilým překvapením“.

V minulosti si člověk usurpoval právo vlastnit i jiný lidský, než svůj život. Snad se už většině ukázalo, že to nebylo správně. Novodobými otroky jsou pro nás zvířata (především ta tzv. hospodářská, pokusná...). Prokazatelně jsme jim vzali vše, včetně práva na jistotu přirozené smrti. Dá se ještě toto považovat za milosrdný křesťanský postoj?

Když se projdeme travou, hynou pod našima nohama tvorové, kterých si ani nepovšimneme. Podobně neviditelné je pro mnoho křesťanů utrpení hospodářských zvířat ve velkochovech a při zabíjení na jatkách. Nejde tedy o to, že by byli nemilosrdní, ale spíše celý problém uniká jejich pozornosti. Proto je o této problematice třeba mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že milosrdenství se má vztahovat na všechny živé tvory. Církev by tu měla jít příkladem a bojovat proti jakémukoli zbytečnému utrpení.

Dokážete jako farář rozpoznat znamení, že vidíme tu správnou tvář Boha?

Při rozhodováních často čelím nejistotě, Boží vůli pro konkrétní chvíli nemám v žádném manuálu. Obecně vidím tvář Boha tam, kde vládne úsilí o pokoj, lásku a spravedlnost.

Bible jak ji známe my, vznikala několik staletí. Kdy přijde den, kdy se podle ní budou psát dějiny.

Velká část dějin se v jistém smyslu podle Bible psala a stále píše. V Bibli ovšem máme i násilné, krvavé a patriarchální oddíly. Psát podle nich dějiny bych rozhodně nechtěl.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický

"Nebuďte nabubřelí, milujte nás, jako milujete sebe." Rozhovor s Petrem Vachlerem.

Je to už více jak patnáct let, co si pamatuji v ulicích Prahy billboardy s poselstvím být empatičtí vůči zvířatům. Tímto bych Vám hned v úvodu našeho rozhovoru rád poděkoval za to, kam až se Vám povedlo (už tenkrát) naše zvířecí (pro mnohé zatím pouze hospodářské) kamarády “protlačit”. Co bylo tím impulsem k tomu, že jste začal přemýšlet nad existencí paralelního, nám povětšinou zcela neznámého světa živočišného průmyslu, který je plný zbytečného utrpení, prokazatelného týrání, bolesti a odloučení?

Děkuji za poděkování. Nevidím na tom ale nic zvláštního. Ty kampaně byly dvě. Jedna s heslem „Máme volbu nejíst maso, máme volbu nechat žít“, kde byl muž s býčí hlavou a kráva s lidským obličejem. Ta druhá byla kreslená se smutnými zvířátky a sloganem „ Nedělejte si, prosím, ze svého žaludku hřbitov:“ Tenkráte jsem v součtu za kampaně utratil nějaký ten milion a přišlo mi to velmi smysluplné, stejně jako sbírání odpadků po lidech v lese. Lidé se mě ptali, proč jsem peníze nedal na důležitější věci pro lidi, ale já to právě dal na kampaň pro lidi. Pochopil jsem, jak se chováme k našim druhům, kteří jsou strukturálně stejní jako my, protože i my jsme zvířata, součást přírody, všeho. Myslel jsem si, že něco změním. Srdce, mozek, kosti, oči, krev, kůže, v čem se lišíme? Možná nejsme v mnohém tak dokonalí jako ostatní. Neumíme létat, žít pod vodou, rychle běhat, přežít v lese nazí zimu. I teď jde prakticky o množství soucitu, které dokážeme prokázat k jiným bytostem. Někdo má soucit nižší, někdo vyšší. Ideální by by bylo, abychom všichni oplývali vyšším množstvím soucitu - nejen ke zvířatům. Každý ve svém čase, bez souzení druhých, má možnost se změnit. Už je ale na čase, abychom zachránili primární existenci. Lidí už je planetě opravdu hodně. Předpokládám, že brzy bude nutnost přejít kompletně na rostlinnou stravu, protože to planeta prostě neunese. Drtivá většina všech plodin jde na výkrm hospodářských zvířat. Likvidujeme Zemi. S každou další rychle přibývající miliardou lidí, a to není nadsázka, zmizí obrovské množství přirozené plochy, vegetace, vody, udržitelnosti existence. Veganství se stává i principem existenčním. Už nejde jen o utrpení.

Dokončujete práci na svém dokumentárním filmu Tajemství a smysl života. Pro jaký typ lidí je film primárně určen?

Tak on to není asi dokument. Je to spíš mysteriózní drama o nás samotných, kde vystupují i světové osobnosti, které se danými tématy zabývají. Určen je pro všechny. Překvapivě mě prosí lidé různých věkových kategorií, co film viděli na pracovních projekcích, jestli by jej mohli vidět znovu a znovu. Počtvrté, popáté, pošesté. Mám pocit, že si ze mne dělají legraci. Domnívám se, že je pro každého, koho zajímají otázky: "Co je smyslem života? Co je láska, humor, strach a smrt? Je všechno jen sen? Kdo jsme? Probudíme se, vzpomeneme si? Pomáhají nám bytosti z jiných dimenzí? Dokážeme už pochopit smysl Hry? Kdo je Stvořitel? Kde je Království boží? Blíží se doba odhalení?" Hlavní postava je sice animovaná, film je hraný, ale řekl bych, že bude pochopitelný tak od 12 let. Je plný osobností, jako je například Deepak Chopra, Raymond Moody, Don MIguel Ruiz, Lorna Byrne, Erich von Daniken, či Masaru Emoto. Musel bych jich vyjmenovat skoro padesát.

Když se zamyslíte nad svou cestou, která “síla” (pokud to nejste jen vy) řídí Vaše kroky? Je to Bůh? Ten křesťanský nebo jiná energie, co Vám dodává sílu života?

Energie je všudypřítomná. To už myslím říkal Nikola Tesla. Všichni ji využíváme stejně. Odkud ta energie pochází? Z pohybu. Vše na sebe vzájemně působí a to je dokonalost této hry. A pokud se ptáte, co zatím vším stojí, tak je to Bůh, Architekt, Stvořitel, Střed existence, nazvěte to bytím, jak chcete. Křesťanství, hinduismus, buddhismus, súfismus, či kvantová fyzika vedou ke stejnému poznání. A tak Bůh, proč ne toto tradiční označení, je všude. V každém atomu, kvarku. A celý vesmír se skládá z těchto částic. Řekněme, že Bůh součástí celé hry, která je spravedlivá, přesná, vrstevnatá a zatím nekonečná. A co mi dává sílu do života v této hře? Dech, možnost a tvořivost.

V Chrámu živočichů máme jako jeden z našich hlavních úkolů poukázat na nevinnost mimolidských bytostí - mají tolik společného s našimi ratolestmi. Jak nejlépe nasměrovat naše děti k úctě k mimolidskému životu - tolik důležitému pro lidské přežití, když je kolem nich tolik negativních vlivů, kterým jsou vystaveny od svého narození?

Rodiče jsou důležitými hybateli osudů dětí. Pokud rodič ukáže správnou cestu jen tím, že je ve své podstatě takový jaký je, pak se dítě bude lépe orientovat v současném světě polopravd a lží. Stačí říkat pravdu, jak a z čeho vzniká maso, že bez stromů se nadechneme, že pitná voda je důležitá energie, že ke všemu se máme chovat s úctou, neboť máme společnou matku a to je Země. Stačí vést k úctě a to k jakékoliv formě živé existence, žít v souladu s Bohem, prapodstatou existence. Nejsme nic víc, nic míň. Jsme součástí všeho. Takže pokud dítě bude opisovat chování svých nejbližších, úplně to stačí. Situace, které si vyprosíme nebo vynutíme, nemají dlouhodobý účinek. Takže žít v pravdě co nejvíce, a neubližovat.

Vrátíme se zpět k filmu. Který snímek Vás v poslední době nějakým způsobem nadchl nebo ovlivnil?

Rovnou bych jmenoval dva dokumenty. První se jmenuje Moje učitelka chobotnice o pochopení sounáležitosti existence a pak David Attenborough: Život na naší planetě, který ve svých 93 letech shrnuje, co se za jeho života změnilo. Z hraných věcí mě mile překvapil starší seriál Pozůstalí, či film (Ne)obyčejný kluk.

Čemu by se dnešní člověk měl vyhnout?

Vše co se v životě stane, je správně. Na každý problém jsou minimálně dva. Vším si musíme projít a všechno je tak, jak má být. Jde jen o to, jak tu situaci dokážeme prožít a vyhodnotit. To je to, co zajímá vesmír, existenci, jednotu. Vesmír nás pozoruje, jak vše vyřešíme a podle toho nám nastaví další různé zkoušky.

Zpěvák Moby zpívá v jedné své písni: “Jsem unavený z pocitu, že nás nečeká nic dobrého”. V čem, případně v kom hledat podle Vás naději?

V maličkostech, radosti z čehokoliv. Třebaže můžeme žít tento nekonečný seriál, že se jednou můžeme naučit bezpodmínečně milovat, že můžeme ochutnat skvělý veganský borůvkový koláč, že jsem udělali v dovednostech malý krok vpřed, nebo že jsme odpustili, nebo nám bylo odpuštěno. Energeticky se dá zažít zažít vzestup, vymanit se z vazeb. Pocit blaženosti může být totiž zcela prostý, že nás někdo má rád, že nás miluje, že už nemáme negativní vazby ke komukoliv a čemukoliv. Láska je úžasná energie.

Až dokončíte svůj dokument a odhalíte Tajemství a smysl života, jaké máte plány do budoucna?

Během dokončování filmu jsem stihl celou řadu drobností i větších věcí. Mezi ty nejzajímavější patří šestidílný seriál Top Secret UFO Projects: Declassified, který jsme vyráběli pro anglickou Sky History a americký Netflix. Devatenáctého ledna měl seriál premiéru v Anglii. Natáčeli jsme v USA a dalších zemích, dokončovali v naší postprodukci, ve studiích Pokrok.com, kde jsme doma. Tady s mojí společností VAC vznikaly všechny projekty a pravděpodobně vzniknou i ty další. Koronavir nás lehce přibrzdil, nejsme schopni natáčet pro americkou Gaia.TV nový seriál Inspiration Europe, neboť potřebujeme vozit bez problému hosty z celé Evropy, ale máme dost natočeno jiného materiálu, abychom si řekli co dál. Každopádně k filmu Tajemství a smysl života vznikne i seriál rozhovorů. Možná, že UFO bude mít druhou sezónu, možná vytvoříme pořad o přírodních psychedelikách. Možná se pustím do dalšího celovečerního filmu. Možná se stane úplně něco jiného.

Když se řekne Vachler, vybavím si své váhavé dospívání, Českého lva a již na začátku zmíněný obří billboard blízko nádraží Libeň. Jaký vzkaz by tam napsala zvířata nám?

Nebuďte nabubřelí, milujte nás, jako milujete sebe.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický.

#PetrVachler #rozhovor #tajemstvíasmyslživota

«Všechno je všechno, o tom nemůžou být žádné pochyby.» Rozhovor s Matúšem Kocianem.

Děkuji, že jste přijal mou nabídku k rozhovoru - na úvod bych zmínil vaše obsahově skvělé internetové stránky, zabývající se mimo jiné také ekologickou etikou. Co Vás vedlo k jejich založení?

To jsem rád, že se Vám moje stránky líbí a zároveň nemám z toho dobrý pocit, protože je už dlouho nedoplňuji a nerozšiřuji. Původně jsem je vytvořil právě proto, abych propagoval křesťanskou ekologickou etiku a abych měl nějakou prezentaci své činnosti, zejména vědecké, kazatelské a ilustrátorské. V posledních letech už na to nemám čas, tak to skomírá.

Za českou "bibli" ekologické etiky, dle mého, by šlo považovat Kohákovu Zelenou svatozář. Je na tento způsob pohledu na svět česká církev připravena?

Myslím, že ne. Erazim Kohák prožil většinu života v zámoří. Tam také prožíval dobu, kdy byly ve varu všechny ty ekologické aktivity a názorové proudy. To jej výrazně ovlivnilo a nelze mu to zazlívat. Tohle nás na východě minulo, a tak Kohákovi nemůžeme ve všem rozumět. Jeho pozice jsou v mnohém příliš vyhrocené a dle mého názoru dnes už jsme zase jinde. Náš pohled na ty věci je i historicky trochu jiný než americký, protože zkrátka jsme v Evropě. Tady má vztah k přírodě a krajině mnohem delší historii než v Americe, alespoň pokud jde o bělocha. To, co ještě v 50. letech 20. století řešili v Americe, například rasismus, bylo v Evropě už dávno vyřešeno. Nicméně jeho příspěvek k popularizaci problematiky u nás je významný.

Častým argumentem našich bratrů a sester je to, že Ježíš jedl také maso, tak proč nad zvířaty více přemýšlet... Jak se vy ztotožňujete s tímto argumentem?

Ježíš nebyl ani revolucionářem ani anarchistou. Jako Boží Syn se vtělil do určité konkrétní doby a konkrétního národa s konkrétní kulturou a mentalitou. Nepřišel proto, aby hlásal vegetariánství. To by uprostřed pasteveckého národa opravdu neuspěl. Nakonec neuspěl tak jako tak, ukřižovali ho, protože nedokázali za tím člověkem rozeznat Boha. Jádrem jeho radostné zvěsti je život věčný. To, že jedl maso, neznamená absolutně nic, pokud jde o diskusi o věčné blaženosti zvířat. Troufám si s naprostou jistotu tvrdit, že jedl maso mnohem méně než většina z nás.

Na začátku prosince 2020 jsme za Chrám živočichů obeslali 2500 emailů českým církvím s Přímluvou do ticha. Prosba za kapry, vzdání se krutých tradic, kdy se zvířata masakrují na náměstích za posměchu lidí, neměla zřejmě "takový" úspěch - reakce byly liché. Když nenajdeme soucit u křesťanů, kde tedy hledat? 

Já bych se tím nenechal znechutit. To, že reakce nebyly, neznamená, že lidé nad tím nezačnou přemýšlet. Musíme mít trpělivost a vytrvalost. Víte, od křesťanů nemůžete čekat zázraky. Kolik je nás křesťanů v tomto národě? Když řeknu deset procent, tak je to hodně. A kolik z nás se ještě navíc modlí a přemýšlí o otázkách vztahu ke zvířatům? I kdybychom všichni byli vegetariáni, společnost by si z toho moc nedělala. Ale jen tak mimochodem. O rybách je něco v zákoně na ochranu zvířat proti týrání, a toho by bylo potřeba využít. Mnohé z toho zákona je porušováno. Co se týká tradic, zdaleka nejde jen o kapry. Co třeba svatomartinská husa, velikonoční beránek nebo krůta - ale to už je trochu jiná tradice...?

V době karantény a odloučení někteří z nás pocítili, jaké to je být zavřeni, omezeni a nemít jasný výhled na budoucnost. Může nás tato zkušenost posunout k pochopení  života zvířat v zajetí?

To je těžká otázka. Do toho, jak zvířata vnímají svůj vlastní život, přítomnost či budoucnost, opravdu nevidíme. Můžeme si to snad jen představovat a měli bychom přitom dát pozor na to, abychom zvířata neviděli příliš antropomorfně. Ani když se budeme snažit sebevíc, z člověka neuděláme zvíře ani ze zvířete člověka. Nejdříve bychom měli pochopit sebe sama a potom se snažit pochopit zvířata. Obávám se, že většina z nás nerozumí ani sobě, nezvládá ani své vlastní emoce. Co třeba vězni, ti kteří jsou uvězněni neprávem? Možná by bylo dobré zeptat se jich.

Jaký myslíte, že bude vztah člověka k přírodě za 100 let?

Máte opravdu těžké otázky. Při dnešním vývoji, kdy dvacetiletí už nerozumí desetiletým, to může za 100 let být pro nás nepředstavitelné. Když se podíváte na vývoj a statistiky ve spotřebě masa, tak vyhlídky nejsou nijak růžové, spíše naopak. Prudký nárůst celosvětové spotřeby masa, zejména v Číně, Japonsku a jiných zemích, kde se tradičně maso moc nejedlo, je alarmující. A to tam zdaleka ještě ve spotřebě na osobu nejsou v těch číslech, v jakých je třeba USA. No nevím, raději na to nemyslet...

Dochází snad v katolické církvi ke změnám? Z úst některých jsou slyšet náznaky reformace. Kde byste začal vy, pokud byste nějakou změnu uvítal?

Teď nevím, jaké změny a reformy máte na mysli. Jestli se to týká vztahu ke zvířatům, tak myslím, že díky encyklice papeže Františka Laudato Sí k významným změnám dochází. O ekologické problematice se mluví a stala se tématem církve. Sám jsem se zúčastnil a přednášel na několika církevních seminářích na toto téma. Ale zeptejte se těch zbylých 90 % společnosti, kteří nejsou katolíci, protože na těch také záleží. Já už jsem začal. Na Katolické teologické fakultě UK přednáším Ekologickou etiku a Etiku vztahu ke zvířatům v teologické perspektivě. To jsou přednášky v rámci kurzu aplikované etiky, na které se může přihlásit každý dálkař.

Jaký máte názor na celibát? Je tento způsob služby do budoucna udržitelný nebo nutný?

Celibát je stav svobody pro Krista, bez manželských závazků. Je to následování Krista v radikalitě. Já na to vždycky říkám jednoduchý argument. Kdyby lidem vadil celibát jen v tom, aby přijali kněžské povolání, pak bychom dnes měli miliony protestantů a oni by měli obrovský přetlak v počtu farářských povolání, protože oni celibát zrušili. Pokud ale vím, tak nejsou na tom o nic lépe než my katolíci. Problém tudíž absolutně není v celibátu, ale v krizi víry v Boha, ve způsobu vnímání našeho života a pojetí služby druhým. Celibát je trnem v oku těm, kdo chtějí rozkládat katolickou církev. Dobře totiž vědí, že pojetí kněžství úzce souvisí s teologií svátostí, tedy slavením mše, Eucharistií, svátostí smíření atd. Nabouráme kněžství a tím se nabourá všechno ostatní. Je to tak jednoduché a průhledné. Nejvíc se směji, když z jedněch úst slyším, jak se ti faráři mají dobře a zároveň řeči o celibátu. Když se tedy mají tak dobře, proč jich je tak málo? A ještě jedna poznámka. Podívejte se na to, jaká část populace zůstává svobodná bez manželství. To nikoho nedráždí, tak proč někoho dráždí celibát? A nakonec - dříve bylo běžné, že třeba vychovatelky, učitelky či učitelé zůstávali svobodní, aby se mohli plně věnovat své profesi.

Ježíš umožnil každému člověku, aby byl spasen. Kde mají podle Vás místo mimolidské bytosti?

Nikdy jsem nepochyboval o tom, že všechny bytosti budou v ráji. Já osobně bych v takovém ráji, kde nebudou moji psi, být nechtěl. To koneckonců je i ve shodě s Písmem. V listu Kolosanům 1,20 se píše, že všechno bude sjednoceno v Kristu. Všechno je všechno, o tom nemůžou být žádné pochyby.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický.