"Milosrdenství se má vztahovat na všechny živé tvory." Rozhovor s Janem Zámečníkem.

Je mým potěšením Vás přivítat na půdě Chrámu živočichů. Děkuji, že jste si udělal čas a přijal naše pozvání. Když se v současné době rozhlédneme kolem sebe, jsme více než kdy jindy nejen diváky, ale i přímými účastníky menších či větších zápasů lidského přežívání - jak materiálního, tak duševního, zvláště při ztrátě blízkých. Jsou snad potřebné tyto pro člověka náročné situace ke snazšímu nalezení pokory před Bohem a Přírodou? 

Mám za to, že k pokoře lze dospět i na základě vděčnosti za život a všechny hodnoty, které díky němu máme. K životu ovšem patří i překonávání překážek a vyrovnávání se s nezdary. Přispívají k formování osobnosti a někdy i k větší pokoře. Pokud však řekneme, že jsou zápasy „potřebné“, lehce sklouzneme k názoru, že jde o nezbytný Boží výchovný nástroj k nápravě lidského ducha. Takové pojetí je mi cizí. Těžké existenční zápasy a ztráta blízkých jsou zpravidla ubíjející a tragické. Utrpení navíc nemusí vést k pokoře, ale také k zoufalství a hněvu.

Snad už tříleté dítě by nemělo mít problém s pochopením božího přikázání Nezabiješ. Dobrý základ, co víc vysvětlovat, že ano. Nepomohlo by nám dospělým, ať už v církvi nebo mimo, odstranit zbytečná "ALE", která připouští různé výjimky?

Z kontextu Tóry vysvítá, že přikázání Nezabiješ v Desateru se vztahovalo na mezilidský vztah a týkalo se vraždy či zabití z nedbalosti. Trest smrti, pobíjení protivníků ve válce a krevní msta nebyly chápány jako něco, co je s tímto přikázáním v rozporu. Neznamená to však, že nemůžeme rozšířit jeho význam. Učinil tak již Ježíš a v církvi se následně objevovaly nejrůznější interpretace a aplikace. Zřídkakdy se ovšem setkáváme s výkladem, který by zahrnoval zvířata. I tam, kde na takový výklad narazíme, jako například u Alberta Schweitzera, panuje silné vědomí, že život žijeme vždy na úkor jiného života. Jsem nicméně přesvědčen o tom, že toto schweitzerovské rozšíření přikázání Nezabiješ potřebujeme jako ideál, a zbytečná „ale“ bych rád odstranil, ačkoli se v konkrétních situacích potýkáme s dilematy a složitými problémy. Můžeme například zabít medvěda, který nás napadne? Nebo mravence, kteří se zabydleli v našem bytě?

V kultovním filmovém dokumentu Pozemšťané (2005), který odsuzuje náš přístup k přírodě, zazněla důležitá věta: "Koušeme do ruky, která nás živí". Kolik bude mít Bůh ještě s námi trpělivosti?

Vnímám Boha jako neomezeně trpělivého. Ničením přírody trestáme sebe i ostatní živé bytosti sami.

Má podle Vás církev nějaký eko-plán, aby se situace kolem koronaviru v budoucnu neopakovala? 

Myslím, že okolnosti vzniku koronaviru nejsou zcela vyjasněné. Pokud však vyjdeme z hypotézy, že podhoubím zde byla tržnice Wu-chan, kde se prodávají a porážejí zvířata, máme další důvod, proč by se církev měla zvířat zastávat. Tento důvod má však pragmatickou povahu – v křesťanství by měl panovat především soucit a vědomí, že příroda a živí tvorové mají nezávislou hodnotu, a péče o ně je péčí o Boží dílo (ať už si samotný proces Božího tvoření představujeme jakkoli). V této oblasti má církev co dohánět. V budoucnu každopádně mohou přijít ještě nebezpečnější viry, a to bez ohledu na to, jak budeme s přírodou nakládat. Příroda je živá a dynamická a občas přijde s nějakým „nemilým překvapením“.

V minulosti si člověk usurpoval právo vlastnit i jiný lidský, než svůj život. Snad se už většině ukázalo, že to nebylo správně. Novodobými otroky jsou pro nás zvířata (především ta tzv. hospodářská, pokusná...). Prokazatelně jsme jim vzali vše, včetně práva na jistotu přirozené smrti. Dá se ještě toto považovat za milosrdný křesťanský postoj?

Když se projdeme travou, hynou pod našima nohama tvorové, kterých si ani nepovšimneme. Podobně neviditelné je pro mnoho křesťanů utrpení hospodářských zvířat ve velkochovech a při zabíjení na jatkách. Nejde tedy o to, že by byli nemilosrdní, ale spíše celý problém uniká jejich pozornosti. Proto je o této problematice třeba mluvit. Jsem přesvědčen o tom, že milosrdenství se má vztahovat na všechny živé tvory. Církev by tu měla jít příkladem a bojovat proti jakémukoli zbytečnému utrpení.

Dokážete jako farář rozpoznat znamení, že vidíme tu správnou tvář Boha?

Při rozhodováních často čelím nejistotě, Boží vůli pro konkrétní chvíli nemám v žádném manuálu. Obecně vidím tvář Boha tam, kde vládne úsilí o pokoj, lásku a spravedlnost.

Bible jak ji známe my, vznikala několik staletí. Kdy přijde den, kdy se podle ní budou psát dějiny.

Velká část dějin se v jistém smyslu podle Bible psala a stále píše. V Bibli ovšem máme i násilné, krvavé a patriarchální oddíly. Psát podle nich dějiny bych rozhodně nechtěl.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický