Untitled

Dovolte mi to vysvětlit.

Normálně nechodím na PR akce ani galavečery. Ve skutečnosti je „networking“ (navazování kontaktů) vysoko na mém seznamu věcí, které mě nejvíc děsí – hned vedle „míchání se mezi lidi“ a jen o pár příček pod „mluvením s rodinou o veganství“.

Přesto jsem dostal pozvání na akci pořádanou mezinárodní organizací pro ochranu zvířat. Dělají spoustu skvělé práce na ochraně volně žijících zvířat a ta akce zněla zajímavě, tak jsem si řekl: „Proč ne?“, odpověděl jsem, že přijdu, a oprášil jsem své formální sako.

Akce se konala na krásném místě, ale jakmile jsem dorazil, došlo mi, že tam nikoho neznám. Rychle mi došlo, že jsem možná udělal chybu – hrozilo mi buď postávání o samotě, nebo – což bylo ještě horší – nutnost začít se bavit s cizími lidmi a navazovat kontakty.

Zvažoval jsem, že odejdu. Jenže jsem si už odložil kabát do šatny a také jsem potkal ženu, která mě na akci pozvala – velmi milou PR pracovnici. Vrátit se téměř hned po odložení kabátu by už samo o sobě bylo dost trapné, ale kdyby mě ta velmi milá PR osoba – která zjevně vynaložila spoustu práce na organizaci akce – viděla, jak se snažím nenápadně zmizet… no, snad chápete, jaká to byla patová situace.

Měl jsem na výběr: mohl jsem buď stát trapně sám, cítit úzkost při snaze o socializaci, nebo mít výčitky, že odcházím předčasně.

Abych si koupil čas, vytáhl jsem jeden osvědčený trik – ten, který jsem vypiloval při jiných událostech s formálním sakem – předstírání, že si něco píšu na mobilu, abych vypadal zaneprázdněně. Funguje to výborně, ale jen chvíli – když jste na telefonu moc dlouho, začnete působit nezdvořile a nezúčastněně.

Když jsem ale uviděl lidi s malými talířky, napadla mě další taktika. Uvažoval jsem, že když budu jíst, zbavím se jednak trapného postávání o samotě, jednak se ode mě nebude čekat, že povedu rozhovory. Pokud bych střídal jedení s telefonem a sem tam se prošel po místnosti, abych nepůsobil jako přilepený ke zdi, mohl bych vydržet dost dlouho na to, aby bylo společensky únosné si dojít pro kabát a zmizet. Mise přijata.

Možná to nebylo moc „James Bond“, ale dal jsem si povolení zabíjet (čas).

První kolo občerstvení proběhlo bez problémů.

Na tácech byly štítky s alergeny a první nabízené chuťovky byly rostlinného původu. Jenže pak jsem udělal zásadní chybu: předpokládal jsem, že všechno jídlo na akci ochránců zvířat bude veganské. Zpětně si uvědomuju, jak naivní to bylo.

Přišel ke mně obsluhující s tácem arancini (smažené rýžové kuličky). Vzal jsem si jednu, hodil ji do pusy a byl překvapen, jak realisticky chutnal „veganský“ sýr uvnitř. Až moc realisticky.

Jakmile jsem ji spolknul, zaplavil mě nepříjemný pocit – uvědomil jsem si, že jsem si nepřečetl štítek. Brzy jsem jeden z táců našel – a moje podezření se potvrdilo. Mezi alergeny bylo uvedené mléko.

Náhodné snědení něčeho neveganského je fakt nepříjemné.

Stalo se mi to jen párkrát a už to byla dlouhá doba, co naposled. Tentokrát to ale bylo obzvlášť nepříjemné – měl jsem vztek na sebe, že jsem si to nezkontroloval, a taky na organizátory, že vůbec považovali za přijatelné na akci pro ochranu zvířat servírovat živočišné produkty.

Samozřejmě, ochrana volně žijících zvířat není totéž co veganství. Zní to možná absurdně, ale je to tak – i když právě živočišné zemědělství je největší příčinou odlesňování, úbytku stanovišť a vymírání druhů. Jak může někdo bojovat proti těmto jevům a zároveň podporovat průmysl, který je způsobuje?

Naše vztahování se ke zvířatům je plné paradoxů – i ty největší protiklady přehlížíme nebo považujeme za normální. Je smutné, že na akcích, kde se slaví ochrana určitých druhů, se podává jídlo z jiných zvířat.

Ale je opravdu špatné, že se o ochranu zvířat starají i nevegané?

Záleží, jestli na to koukáme ideálně, nebo realisticky.

V ideálním světě by všichni ochránci zvířat byli vegani. Ale v tomhle světě ještě nejsme. A tak jsem vlastně rád, že i nevegané se zajímají o ochranu volně žijících zvířat. Kdyby ne, vykonávalo by se mnohem méně práce pro jejich záchranu před pytláky, klimatickou změnou nebo dalšími hrozbami.

Znamená to, že je jejich neveganství v pořádku? Ne. Ale většina z nás se začala zajímat o zvířata ještě dřív, než jsme se stali vegany. Já jsem se začal zajímat o problematiku delfinárií a dokonce jsem se zúčastnil protestu, když jsem ještě vegan nebyl. Právě to mě k veganství dovedlo.

Abych byl spravedlivý – jídlo na akci bylo alespoň bez masa. Není to ideální, ale ukazuje to, že tam nějaká snaha byla. A abych to odlehčil – poznal jsem tam pár veganů, se kterými jsem si dobře popovídal. A navzdory tomu, co jsem měl právě v žaludku, jsem si večer vlastně užil a ocenil práci, kterou ta organizace odvádí pro zvířata.

Být veganem ve světě plném rozporů znamená naučit se ty rozpory přijmout, aniž bychom přestali vidět a slavit pozitivní změny.

Jasně, je frustrující, když někdo bojuje proti obchodu se psím masem a přitom jí jiné zvíře. Ale konec psího masa by byl i tak velkým pokrokem. Stejně tak je frustrující, když se na akci ochránců zvířat podává mléko, ale to neubírá na hodnotě jejich práce.

Z akce jsem odcházel s rozporuplnými pocity, ale i s nadhledem, který mi umožnil ocenit pozitivní věci a zároveň doufat, že příště bude jídlo na podobné akci lépe odpovídat hodnotám, které ta organizace hájí.

Zdroj: https://earthlinged.substack.com/p/i-ate-cheese-at-an-animal-conservation?fbclid=IwQ0xDSwLWUqljbGNrAtZSqWV4dG4DYWVtAjExAAEeGPbErT9pcFS7tq8Chk3DufGfaWk_fr5JzNjxF37aZItElfMf3ivBF3IA-40_aem_O7xuMVcfCbuK_SMBqbzGqA