Toto je jediný svět, který jsme dostali, v této chvíli, v tomto osudu, v tomto životě...

Rozhovor s Tomášem Pfeifferem.

S napětím vyhlížíme konec pandemie. Nakolik ovlivní tato pandemie život lidí v budoucnu?

Stejně jako každá jiná velká událost v dějinách bude doba, kdy generace, které ji zažily, na ni budou vzpomínat více, a později se stane již jenom zprávou z dávné minulosti.

Že přijde, někdy, další vlna, je jisté. Jak brzy ji očekáváte a jak bude závažná?

Toto jsou věci, na které odmítají odpověď i odborníci a myslím si, že je to proto, že to nikdo nemůže zcela předpokládat. Žijeme v době, kdy existuje zvýšená možnost mutací virů atd. a vidíme za poslední léta poněkud častější vzplanutí nějakých epidemií. Myslím si ale, že ten problém má i druhou stranu, a ta se týká lidské imunity, tedy vpravdě lidského života a způsobu života, protože v každém vztahu v přírodě například mezi dravcem a jeho obětí existuje možnost rovnovážného stavu anebo také možnost nerovnovážného vztahu. Jestliže jedna z těch stran, v tomto případě jsme oběti, bohužel, se dopustí chyb ve svém životě, potom ten dravec, ten vir, má větší šanci na to, aby více zasáhl, i když nikdy ne zcela celou populaci.

Obyčejní lidé často nevěří nebo nepřemýšlí nad tím, že se s naší planetou něco špatného děje. Jak je ale možné, že se tak chovají i významní představitelé církví, států, společenství...?

To vychází z přirozené lidské psychologie. Je přece daleko snazší věci zasunout do pozadí, než je řešit, navíc je tu i nebezpečí, že v případě nějakých aktivit se nakonec ukáže, že byly zbytečné, což je samozřejmě potom pro ty aktéry škoda atd. Je to ale také svým způsobem obžaloba. Protože tam, kde by člověk mohl objektivně zasáhnout, často nekoná.

Já jsem se s tématikou setkal před desítkami let při své výuce u svého učitele pana Josefa Zezulky, který již tenkrát naprosto přesně popisoval, jak bude dál vývoj v této oblasti, popisoval důsledky, ať už jsou to důsledky finanční, sociální, všechny ostatní, klimatické zejména a další a navrhoval také řešení těchto problémů. Bohužel dodnes toto řešení v podstatě nezaznívá ze žádné strany a lidé se snaží řešit věci z příliš velkého drobnohledného pohledu. Totiž toto je systémová věc, co nás potkává, to není otázka špatného chování nějaké populace, konkrétní, jedné, je to důsledek přemnožení lidského rodu.

V každém případě nelze popřít přírodní zákony, nelze popřít tu stranu má dáti a dal, ale člověk se tvářil, že může donekonečna se množit, vyčerpávat přírodní zdroje atd., tvořit kysličníky a další plyny, což samozřejmě bylo nesmyslné. Myslím si, že každá civilizace, která se blíží ke svému konci, vykazuje vlastně podobné charakteristiky. Za prvé, je to vlastně ignorování důležitých problémů v jejich řešení, je to také nabobtnání řídících systémů v té dané společnosti, které začínají stále více odčerpávat ten řekněme benefit, který společnost může poskytnout, jsou to ale také někdy až demagogické ideje, které jsou šířeny, někdy dokonce násilím s nebezpečím pro myslící, kteří smějí myslet jen jedním způsobem a tak mizí pestrost ale také i ochrana před extrémy. V tom okamžiku je se společností zle, ona se musí tedy reformovat, musí pochopit, že toto je naše společná věc každého z nás, všichni máme své manželky, děti, sami sebe a jde tedy o nás. Jakýkoliv jiný zisk, byť jakkoli veliký, v konečném důsledku bude velikou prohrou, pokud budeme chtít něco získávat nad míru přirozenosti, okrádat jiné atd.

V jedné knize je psáno, že neexistuje místo na Zemi, kde by zvířata nebyla dříve než člověk. Vrátí se snad planeta ke svému začátku?

Já se domnívám, že nikoliv a doufám v to. Pokud byste se mne ale zeptal, zdali to není možné, tak bohužel musím odpovědět, že za současného stavu nahromadění obrovských sil, kterými vládne člověk, by teoreticky i tato možnost mohla vzniknout a to tehdy, když by rovnováha strachu přestala fungovat, zvítězila by nějaká jiná ideologie a člověk by tyto síly použil. V tom případě by život mohl jít třeba znovu z moře, například delfín nebo nějaký takový tvor.

Kdybyste se stal představitelem nějakého významného společenství, např. OSN, EU, církve, jaký by byl Váš první krok ke zlepšení života na zeměkouli?

No představte si, že já jsem představitelem církve, 38. řádně registrované církve v našem státě a jmenuje se Společenství Josefa Zezulky, takže toto bych naplnil a tím pádem je mi i snadno odpovědět. Snažil bych se lidem tyto věci nikoliv nutit, ale vysvětlovat, ukazovat jim možná řešení a svým nepatrným dílem se pokoušel o přemýšlení, o nápravu těchto věcí, které mohou mít velmi dalekosáhlé dopady.

Myslím si, že svým způsobem je člověk vždy dobrý, a kdyby člověk dostal správné informace, hodnověrné, dobře předložené, nakonec by vzal celou tu myšlenku, té řekněmež ochrany už nejenom člověka, ale celé Země, za svou. Věděl by, že to má význam, dokázal by se v některých případech i trochu uskromnit, ale hlavně by se ta věc stala společnou věcí. Není větší síly než lidská spolupráce, soudržnost a pochopení cesty k nějakému cíli. Toto ovšem jen málokdy vidíme. Naopak se přijímají často jen drakonická opatření, která to chtějí řešit finančně nebo jinak, ale často neřeší příčiny, a v konečném důsledku nejsou nikdy schopna dosáhnout úspěchu.

V mnoha velmi starých knihách, které mám k dispozici ve své knihovně, se autoři už tehdy zmiňovali o utrpení zvířat, které jim člověk přináší. Ať už se jednalo o transporty, velkochovy nebo laboratorní pokusy... Co nás nastartuje k tomu, abychom zvířata nenechali trpět dalších dvě stovky let?

Aby k něčemu takovému docházelo, tak musíte ztratit lásku nebo vzájemnost. Když například nakládáte špatně se zvířetem, tak pro toho člověka musí být v podstatě věcí. Stejně jako byste velmi těžko praštili tyčí někoho ze svých bližních, protože k nim máte svůj citový vztah. Tato absence citu má historický důvod, vždyť ve středověku jsme byli učeni, že člověk je nejvyšší tvor na Zemi, kterému má všechno sloužit, že zvíře nemá duši čili se snižovala schopnost uvědomění si, že zvíře cítí bolest, že cítí utrpení, že cítí nespravedlnost a tak dále, a tím pádem jsme se k tomu zvířeti začali chovat jako ke kameni. Prostě jsme ho vzali a hodili do vody a bylo nám to jedno, protože to je přece jenom kámen. U zvířete je to jenom zvíře čili je to ta lidská filosofie, která vnímá zvíře jako něco podřadného. Vzpomeňme třeba na boje, než byly v současnosti ve většině států zrušeny zákony, které tvrdily, že zvíře je věc, to je typický příklad tohoto způsobu myšlení a přístupu čili je to lidská filosofie, která nakonec ústí ale i do oblasti válek, kde nakonec po nějaké době ta vojska ztratí přirozenou obranu proti zabíjení atd., a pak už ti vojáci se chovají k těm druhým vojákům také jako k věci čili ničí je, střílí je atd. A nemají prakticky výčitky. Kdežto kdyby se to stalo za míru, tak do konce života trpí nějakým komplexem viny, pokud to není fanatik.

Jak by se díval na nynější svět Váš učitel pan Zezulka? Propadl by beznaději?

Mně můj učitel, duchovní mistr pan Zezulka, neučil beznaději, ale učil mne pragmatismu, schopnosti s láskou pozorovat, nenechat se vtáhnout do těch i těch velmi špatných dějů čili nereagovat na zlo zlem, a to je velmi důležité, protože jinak by bylo více zla, a to by jen zhoršilo celou situaci. Čili určitě by nezastával pozice mentora, který kritizuje od rána do večera a velmi těžce prožívá svět. Byl každému nablízku, všechno bylo vlastně jeho, a když viděl třeba, jak vykládají zvíře z lodi a nakonec, jelikož mělo zlomenou nohu tak ho přivázali za nohu a tahali jeřábem za tu jednu nohu, viděl jsem, jak soucítil a trpěl s tím zvířetem, které tímto naprosto nelidským způsobem bylo složeno na to přístavní molo. Kdysi tento snímek jsme viděli v televizi a já jsem byl zrovna přítomen, když to vysílali.

Toto je jediný svět, který jsme dostali, v této chvíli, v tomto osudu, v tomto životě, a tak jej žijme. A záleží na nás, jestli v něm zanecháme stopu beznaděje, bídy, zla, nebo jestli budeme nerezonovat s tím, a kde budeme moci, tak se pokusíme něco nadlehčit.

Na závěr rozhovoru poraďte našim čtenářům, prosím, kde nejlépe dobíjet baterky?

Musíte zvolit správnou nabíječku, aby odpovídala typu baterie, a zasunout ji do zásuvky, ale to byl vtip, a do tohoto se řadí celý náš život. Počínaje mentální hygienou, ale i hmotnou hygienou, stravou a vším ostatním, což se hezky říká, ale jak to bývá, když nám něco chutná, tak je nám to putna, a tak jsou to třeba chyby ve výživě, které působí z vysokého procenta utrpení v našich životech, jsou to ale také stresové faktory. Všichni se snažíme se s tím pracovat, jak dokážeme a co bych jim poradil?

No, vždycky si uvědomit, že na tom jsou jiní ještě hůře, než jsme my, nelitovat se, sebelítost je velmi destruktivní, konstruktivně užívat to, co je k dispozici a na druhou stranu nezávidět tomu, co nemáme. Závist je také velmi autodestruktivní vlastnost. Naopak, měli bychom všemu okolo sebe přát, v jeho prospěchu, v jeho úspěších atd. Ty baterky se dobíjejí velmi dobře třeba u nižších zástupců života jako je například les, a tak taková procházka v lese nebo v blízkosti vodního toku může být velmi posilující jakoby nadlehčí, vyčistí vše, zátěže psychické, protože tento druh prostředí je sice vývojově mnohem nižší, ale díky tomu také ještě nemá tolik variant svého životního vjemu, a tak je často velmi čistý. Je to již živý biologický prostor, jsou to živé organismy čili to není anorganika, to je člověku blíže, to je velká výhoda.

Ale těch možností je nesčíslně mnoho dalších, záleží na tom, kdo jsme, v jakém stupni své lidské cesty se nacházíme, někdo bude milovat poušť či vysoké hory, někdo zase nížiny, někdo bude sportovat v přírodě, někdo ji bude prožívat jinak, jsme lidé různí.

Děkuji za rozhovor, Lubor Vinický