Příběh pracovníka jatek.

Každý měsíc (kolem 100 milionů zvířat) jsou zabíjena pro maso ve Velké Británii (podobně jako ve Francii), ale velmi málo se mluví o lidech, kteří jsou zodpovědní za jejich zabití. Zde je svědectví bývalého zaměstnance jatek. Popisuje svou práci a dopad na své duševní zdraví.

Varování: tento příběh má velmi citlivé pasáže.

Když jsem byl dítě, snil jsem o tom, že se stanu veterinářem. Představoval jsem si, jak si hraji se štěňaty, uklidňuji vyděšená koťata... a, protože jsem vyrůstal v přírodě, pozoroval jsem zvířata na místní farmě, když byla nemocná. Sen o životě veterináře se nakonec nenaplnil. Místo toho jsem pracoval na jatkách. Pracoval jsem tam šest let a ani zdaleka se mi nepovedlo, aby se krávy cítily lépe. Bylo jich zabito 250 každý den. Ať jedí maso, nebo ne, většina lidí ve Velké Británii nikdy neviděla, co se skrývá uvnitř jatek. A to z dobrého důvodu: jsou to špinavá, velmi špinavá místa. Na podlaze jsou výkaly. Cítíte zápach vnitřností a stěny jsou pokryty krví. Zápach umírajících zvířat vás obklopuje jako mlha. Proč by někdo navštěvoval takové místo a navíc tam pracoval?

V mém případě je to proto, že jsem dvacet let pracoval v potravinářství, v továrnách na hotové pokrmy a podobně. Proto, když mi byla nabídnuta pozice vedoucího oddělení kontroly kvality při přímém kontaktu s pracovníky na jatkách, zdálo se mi to jako banální profesionální přechod. Bylo mi tehdy asi čtyřicet.

První den jsem byl seznámen s chodem jatek. Vysvětlili mi, jak vše funguje. Nejdůležitější bylo, že se mě několikrát důrazně ptali, jestli vydržím. Vysvětlili mi, že během takové návštěvy lidé často padají do mdlob. Bezpečnost nováčků byla pro ně velmi důležitá. Držel jsem se. Bylo mi špatně, ale věřil jsem, že si na to zvyknu.

Celkem brzy jsem si však uvědomil, že nemá smysl předstírat, že je to stejná práce jako všechny ostatní. Věděl jsem, že jsem na krutém a nebezpečném místě. Nespočítám všechny případy, kdy dělníci dostávali rány od obrovské, křečovitě škubající se krávy, a to i tehdy, když toto zvíře bylo omráčeno. Krávy hrůzou panikařily a byl to hrůzný pohled pro každého z nás. Pokud jste se někdy přiblížili k některé z nich, víte, že kráva je impozantní zvíře.

Sám jsem si žádné zranění nepřivodil, ale ta práce hluboce zasáhla mojí duši. Jak ubíhaly dny v té “krabici” bez oken, vnitřní zátěž se stále zvětšovala a bylo to, jako by mě zahalila šedá mlha. V noci mě trápily noční můry a děsy, kterých jsem byl svědkem během dne.

Jedna z dovedností, kterou získáte při práci na jatkách, je disociace. Naučíte se být lhostejní ke smrti i k utrpení. Namísto správného uvažování o kravách jako o cítících bytostech, vnímáte je pouze jako jedlé a obchodovatelné části těla. Není to jen o usnadnění práce, je to nezbytné k přežití. Přesto existují věci, které způsobily, že lhostejnost dostala na frak. Pro mě to byly hlavy. Na konci fronty na porážku byl obrovský kontejner plný stovek kravských hlav. Každá z nich byla odříznuta. Všechna kůže, která mohla být prodána, byla odstraněna. Ale jedna věc zůstala: jejich oči. Pokaždé, když jsem procházel kolem tohoto odpadkového koše, cítil jsem, že se na mě dívají stovky párů očí. Některé mě obviňovaly, protože věděly, že jsem se podílel na jejich smrti. Jiné jakoby prosily, ať vrátím čas a zachráním je. Bylo to hrozné, děsivé a srdcervoucí. Cítil jsem se provinile. Když jsem poprvé uviděl ty hlavy, sotva jsem se bránil záchvatu zvracení.

Vím, že podobné věci trápily i ostatní zaměstnance. Na jeden den nikdy nezapomenu - pracoval jsem na jatkách už několik měsíců. Tehdy některý z kluků rozřezal tělo nedávno zavražděné krávy a z ní vypadl plod telete. Byla těhotná. Okamžitě začal křičet a zvedal ruce k nebi. Vzal jsem ho do zasedačky, abych ho uklidnil. Jediné, co mohl říct, bylo "to není normální, to není normální". Tihle muži byli drsní a jen zřídka projevovali své emoce. Ale viděl jsem, jak mu po tváři tečou slzy. Nejhorší ovšem bylo zabíjení mladých telat...

Na vrcholu nemoci šílených krav, tuberkulózy skotu a krize v 90. letech muselo být mnoho zvířat utraceno. Sám jsem pracoval na jatkách až po roce 2010, tedy dlouho poté, co proběhla krize šílených krav. Pokud bylo ale zvíře testováno pozitivně na tuberkulózu skotu, musely být poraženy celé rodiny zvířat: býci, jalovice a telata.

Pamatuji si na den, byl jsem tam asi rok, když jsme museli porazit pět telat najednou. Měli jsme za úkol udržet je v ohradách. Byla tak malá a vyčerpaná... Jejich mladé tlapky se mírně třásly. Jako štěňata nás očichávala, protože byla mladá a zvědavá. S kolegy jsme telata hladili, a ona nám olizovala prsty.

Když přišel čas je zabít, bylo to těžké jak emocionálně, tak fyzicky. Jatka jsou pro zabíjení především velkých zvířat. Omračovací boxy jsou vyrobeny tak, aby sevřely tunovou krávu. Když jsme tam dali první tele, byla to sotva čtvrtina výšky boxu. Dali jsme tam najednou všech pět telat a zabili je. Potom, při pohledu na mrtvá zvířata na zemi, byli pracovníci zjevně rozrušeni.Málokdy jsem je viděl tak zranitelné.

Na jatkách jsme měli tendenci potlačovat své emoce. Nikdo nemluvil o svých pocitech, byli jsme přesvědčeni, že nemáme právo projevovat sebemenší slabost. Také tam bylo mnoho zaměstnanců, kteří nemohli mluvit o svých pocitech i kdyby chtěli. Mnozí z nich byli pracující migranti, zejména z východní Evropy, jejichž úroveň angličtiny nebyla dost dobrá na to, aby požádali o pomoc.

Spousta lidí, se kterými jsem pracoval, měla černou práci i jinde. Po 10 nebo 11 hodinách na jatkách šli do jiné práce. Vyčerpání zanechalo své následky. Někteří měli problémy s pitím, často přicházeli do práce v odéru alkoholu. Jiní se stali závislými na energetických nápojích a někteří měli srdeční záchvaty. Energetické nápoje byly poté odstraněny z prodejních automatů na jatkách, ale lidé si je nadále nosili ze svých domovů.Existuje spojení mezi prací na jatkách a mnoha problémy duševního zdraví. Výzkumný pracovník používá termín traumatický syndrom způsobený duševní zátěží, aby označil příznaky posttraumatické stresové poruchy, které čelí pracovníci jatek. Osobně jsem trpěl depresemi, můj stav se zhoršil kvůli dlouhým hodinám těžké práce a blízkosti smrti. Po nějakém čase jsem si pohrával s myšlenkami na sebevraždu.

Není jasné, zda tyto problémy způsobuje práce na jatkách, nebo zda přitahuje lidi s již existujícími problémy. Ale v každém případě je to práce, kde je člověk izolovaný a kde je těžké požádat o pomoc. Když jsem lidem říkal, co dělám, čelil jsem buď absolutnímu znechucení, nebo směsi fascinace, zvědavosti a vtipů. V každém případě bych se nikdy nedokázal svěřit o důsledcích, které na mne tato práce měla. Místo toho jsem se občas sám podílel na vtipech s krvavými anekdotami o podříznutí krávy. Většinu času jsem ale spíš mlčel.

Zatímco jsem byl na jatkách již několik let, kolega začal dělat narážky na to, že "tam nevydrží déle, než šest měsíců". Všichni se smáli. Byl trochu vtipálek, takže si ostatní mysleli, že si s nimi zahrává. Naznačoval, že si najde novou práci nebo něco takového. Ale bylo mi to opravdu nepříjemné. Dotáhl jsem ho stranou a zeptal se, co tím myslí. Zkolaboval. Přiznal, že ho trápily myšlenky na sebevraždu, že si už nemyslel, že by to mohl vydržet déle a že potřebuje pomoc. Ale prosil mě, abych to neřekl našim šéfům. Pomohl jsem mu najít lékaře, a tím jsem si uvědomil, že taky potřebuji pomoc. Měl jsem pocit, že ty hrozné věci, které jsem viděl, zakrývají mé myšlení a byl jsem v hluboké depresi. Byl to pro mě velký krok, ale musel jsem z jatek vypadnout.

Poté, co jsem odešel, se věci začaly zlepšovat. Úplně jsem změnil svůj život a začal pracovat pro organizace, které pomáhají lidem s psychickými obtížemi. Povzbudit je, aby neskrývali své emoce a vyhledali lékařskou pomoc, i když si myslí, že ji nepotřebují. Pár měsíců poté, co jsem odešel, mi volal jeden z mých bývalých kolegů. Řekl mi, že muž, který s námi pracoval a jehož úkolem bylo porcovat zabitá zvířata, zemřel.

Někdy si vzpomínám, jak jsem byl na jatkách. Představuji si, že mí bývalí kolegové, jako by plují uprostřed obrovského oceánu, bez sebemenšího kousku země na obzoru. Mám na mysli své kolegy, kteří nepřežili.

A večer, když zavřu oči a pokusím se usnout, někdy vidím stovky párů očí, jak na mě zírají.

Komentář shromážděný Ashitha Nagesh pro BBC News.