O něčem, co by nemělo vůbec existovat

Rozhovor se Zuzanou Andělovou, autorkou právě vydané knihy Kravín na konci pekla.

Rád bych Vám, Zuzano, hned na začátku našeho rozhovoru poděkoval za napsání knihy Kravín na konci pekla. Obdivuji Vaše odhodlání informovat touto cestou veřejnost o Vašem “výletu” za zvířaty. My v chrámu už jsme hrdí majitelé této knihy. Jak jste spokojena s reakcemi lidí na tento počin?

Děkuji za velmi milou podporu. V celkovém výsledku spokojená určitě jsem. Už jen to, že se podařilo vybrat nejprve dost peněz na to, aby ty příběhy vůbec mohly vyjít a ještě se k tomu našli lidé, kteří jsou ochotni s tím něco dělat nebo nějak pomoci, považuji za obrovský úspěch, kterého si moc vážím a dává mi to ujištění, že to celé mělo smysl. Samozřejmě se našly i negativní reakce, ale to se asi dalo čekat, je to citlivé téma.

Pro koho je kniha primárně určena? Neuvažujete o “odlehčené” verzi pro děti? Nebylo by špatné nahradit některé lživé stránky v prvouce skutečnými informacemi o životech hospodářských zvířat.

S tím určitě souhlasím, celou situaci ohledně hospodářských zvířat považuji za klamavou reklamu obřích rozměrů. V tuto chvíli je kniha psaná tak, jak se to přesně dělo a tedy je určená pro dospělé i vzhledem k fotografiím, které obsahuje. O verzi pro děti jsem zatím neuvažovala, a asi hlavně kvůli tomu, že některé obrazy odtamtud mám v hlavě stále moc živě, považuji celý ten systém za tak urgentní a kritický. Z toho důvodu věřím, že přes dospělé lze dosáhnout rychlejší změny, která je rozhodně zapotřebí a včera bylo pozdě.

Pokud se v myšlenkách vrátíte do svého dětství, měla jste už tenkrát tendence pomáhat zvířatům, nebo se ve Vás tato touha probudila až v pozdějších letech?

Vztah ke zvířatům jsem měla určitě již od dětství. A když se mě někdo ptal, čím budu chtít být, až vyrostu, odpovídala jsem, že veterinářkou. Kde bylo nějaké zvíře, u toho jsem chtěla být. Samozřejmě jsem chtěla mít pejska, všechny kočičky, které se kde objevily, jsem si chtěla brát domů, pomáhalo se zraněným ptáčkům a pubertu jsem "přežívala" převážně u koní. Musím ale říct, že až s přibývajícím věkem a zkušenostmi jsem začala vnímat rozdíly, kterými jsou jednotlivá zvířata škatulkována a když k nám potom přišly první z těch hospodářských a začali jsme narážet na rozdílný přístup např. i ve veterinární péči nebo slýchat nepěkné komentáře ze strany i běžného okolí, tehdy se to ve mě asi zlomilo nejvíc a teď nedám dopustit na žádné z nich.

Určitě máte po této misi mnohem více zkušeností než dříve. Vidíte nějakou možnost, čím aspoň zlepšit trýznivou situaci hospodářských zvířat ve velkochovech? Máte v sobě ještě nějakou naději, že jim jednou bude lépe?

To určitě ano, zkoušela jsem kvůli těm situacím, které se tam děly a dějí stále, hledat i cesty pomoci. Zákonný způsob naprosto selhal a bohužel musím říct, že mě zklamaly i některé organizace, které vystupují na ochranu zvířat, kdy jsem se např. dozvěděla i to, že do těchto "extrémních" případů nechtěly vůbec jakkoliv vstupovat a bylo mi i doslova třeba řečeno, že pokud budu chtít podpořit v situaci zachráněného pejska, nejlépe se šťastným koncem, možná takový příběh alespoň nasdílí. Já jsem ale beraní hlava, která vždy bude hledat možnosti a tou největší nadějí je pro ta zvířata samotný spotřebitel. Věřím stále, že spousta lidí o této situaci vůbec neví a pokud se k nim ty skutečné informace dostanou, většina z nich pomoci chce. Pokud spotřebitel platí v obchodě za produkt od "veselé" krávy, má možnost změnit to, aby i to mléko bylo skutečně od šťastného zvířete. A těší mě, že už nyní po tom, co lidé tu knihu začali číst, mi pak píšou, jak jsou otřeseni, že se ta zvířata nemají dobře a začali třeba ve svém okolí hledat alternativy či již podpořili nějakou kampaň na zlepšení podmínek. Každý má možnost pomoci, ať už tím, že se živočišných výrobků vzdá zcela nebo ty z velkochovu nahradí produkty od zvířat z lepších podmínek. Když nebude poptávka, nabídka se vždy přizpůsobí.

Skamarádila jste se s některým ze zaměstnanců? Řekla jste někomu v “procesu” o svém záměru o tom napsat?

Ne, ani na jednom z těch míst se nenašel nikdo, kdo by mi byl tak sympatický, že bychom se více sblížili. Každého jsem dřív nebo později viděla při něčem, co jsem považovala za kruté, takže jsem pak už ani neměla chuť s ním navazovat i cokoliv, co by se přátelství třeba jen podobalo. Ale v mém případě o to nestál ani nikdo z nich, všude jsem měla nálepku té "divné". Snažila jsem se alespoň tvářit, že mi něco z toho tam přijde stejně normální jako jim, ale nestačilo to. Odmítala jsem krávy bít nebo jsem "zdržovala", když jsem chtěla ošetřovat krvácející zranění a hned jsem byla jiná.

Chystáte se někdy do velkochovu vrátit? Třeba kvůli tomu, jestli tam i nadále panují hrozivé podmínky, které popisujete v knize? Je ale jasné, že většina zvířat, o které jste se starala, už nežije…

Klidně to absolvuji znovu, ale to už bych si ráda byla jistá tím, že se něco změnilo a přála bych si, abych pak mohla psát o šťastném kravínu a ne o něčem, co by podle mě nemělo vůbec existovat. Na psychiku tohle bylo hodně náročné a ano, asi máte pravdu, že většina z těchto zvířat už nejspíš ani nežije. Matýsek určitě ne, Anička v tuto chvíli někde možná živoří než porodí a převezou ji zpět, aby se začlenila do dojícího procesu. U dojných krav se jejich stav mění tak rychle, že smrt jim hrozí každý den.

Co bude dál? Máte nějaký plán, o kterém místě napsat v budoucnu? Těch pekel pro zvířata se na našem území nachází mnoho.

Je pravda, že určitě i ostatní chovy s jinými druhy zvířat stojí také za to, aby se jim věnovala pozornost. V tuto chvíli bych se ráda zaměřila na rozšíření příběhu o mléčných kravách mezi co nejvíce lidí a samozřejmě bych si přála, aby se jejich situace změnila. A možná někdy v budoucnu získám odvahu se zkusit podívat i na jiná místa.

Jmenujete se Andělová - svým svědectvím sloužíte ostatním zvířatům a naplňujete podstatu tohoto krásného příjmení! Co byste poradila lidem, kteří "bojují" se závislostí na mléku a ani fotografie týraných živočichů je nepřiměje ke změně?

Děkuji :) Takové lidi najdu i ve svém okolí a vždy je alespoň žádám, aby podpořili lepší podmínky. Těm zvířatům to změní život a oni mohou pít mléko od skutečně šťastné krávy. To co jsem viděla, ani nepovažuji za něco, co je zdravé a rozhodně to jde dělat i jinak.

Ještě jednou veliký dík za všechny tam,

Lubor Vinický