.png)
.png)
Čerstvý středoškolák v devadesátkách brousí ve svém walkmanu pásek jeho nejskvělejší skupiny, "auto reverse" zapnut a jediným limitem jsou dvě utrápené tužkovky, které tak mohou přerušit hudební orgasmus v podobě nápaditých kytarových riffů, jež doprovází velmi výjimečný Bonův “vox”…
Do té doby jsem nevěřil, že si mohu pustit album, kde se mi budou líbit naprosto všechny písničky. Žádné přeskakování, kazetu jsem pouštěl pěkně od začátku až do konce, dokud ji nějaký přehrávač nenamotal a já tak musel sáhnout po záloze - kopie originálky jsem si na kamarádově "dvojčeti" preventivně skoro vždy vytvořil.
Bylo to právě album POP, kupodivu tak málo zastoupené jak na koncertech, tak v posledním “hudebně-pohledovém” albu Songs of Surrender, které mi ze všech ostatních utkvělo v mysli úplně nejvíc. Trefně tehdy doplnilo mé smutné životní rozpoložení plné ztrát - stalo se však posilou a zřejmě i podtrhlo mé rozhodnutí, že s těmito chlapíky chci zůstat úplně navždy.
A jak jsem rozhodl, tak se i stalo. Kluky z kapely jsem neopustil a oni také nešli do bazaru cédéček. Naopak, představil jsem je své první lásce, doprovázeli mě na výletech, při cestách do školy nebo se se mnou opalovali u moře v Chorvatsku. Nikdy neprotestovali, jen já jsem jejich poslední alba mírně promazal a nechal si, nově na Spotify, častěji hrát jejich rachot a šum z minulého století.
Když ohlásili Songs of Surrender, ještě nějakou dobu jsem zůstal chladným - klidu je málo, děti mě nenechají poslouchat. Důsledkem toho bylo, že ukázky z chystané desky jsem slyšel napůl někde mezi dekou a polštářem…
Po shlédnutí krátkého, mimochodem vskutku nápaditého traileru, který byl podbarven upravenou melancholickou verzí hitu Beautiful Day, jsem však zpozorněl. Sluchové “pohárky” v uších zamezily spánku a moji společníci už mě znovu doprovázejí při cestách nejen do zaměstnání! Nová verze znovuzrozeného singlu Pride přinesla takové nadšení, že už jsem se nemohl dočkat data vydání.
Než se mi však do uší dostalo kompletní album, přečetl jsem si předtím pár kupodivu "varovných" recenzí, které mě popravdě řečeno mírně rozčarovaly - kluci, nečtěte to! Že The Edge “zápasí s kytarou”, Bono už “nezpívá jako dřív”, “rytmiky je málo"? Ne! Až si Vás poslechnu celé, napíšu o albu pro Chrám živočichů, na jehož vzniku máte také podíl, něco pěkného! Slibuju!
Totiž, Songs Of Surrender je, z pozice vděčného posluchače i fanouška, především splněným snem. Velmi intimním hudebním procesem, který posouvá skupinu do pop-akustických sfér s výběrem písní nastavených tak, aby si každý přišel na své. Za sebe - v uvedené čtyřicítce určitě nejsou všechny písně mé top oblíbené - některé jsem si už dávno oposlouchal, jiné mi třeba nikdy tolik neseděly. V každém případě mi ale U2 předložili spousty zajímavě zpracovaného materiálu, který budu, doufám, ještě hodně dlouho objevovat.
Lze říct, že ani pár dnů či týdnů nestačí na to, abych mohl celý výběr vzít, poslechnout a zařadit - většina písní je totiž už od svého původního základu napsána tak geniálně, že nefunguje, jak se to děje v posledních “hudebních” letech-několik dní, maximálně týdnů, ale v případě U2 mluvíme o písních, které aktivně žijí desetiletí - velmi citlivě upravená All I want is You, svižná Desire s nápaditou rytmikou, tajemná Vertigo nebo vzrušující kytarovka 11 O'Clock Tick Tock, kde se sólově The Edge rozvášnil natolik, že jsem si několikrát pouštěl dokola jeho akustické závěrečné sólo. Tak to jen velmi stručně, závěrem, čím mě moji životní chlapíci skutečně tolik potěšili.
Nakonec, pokud jsou U2 také "Vaši chlapíci", určitě víte, o čem pěji. Je ale stále možné, že jste zatím neměli tolik štěstí jako já, a ještě se nestali Vašimi hudebními průvodci. Proto neváhejte ani chvilku a pozvěte je dál! Na chvíli zapomeňte na jejich starší alba a ponořte se do toho nejnovějšího. Vezme Vás na cestu časem v přítomnosti. Songs of Surrender je velké, je dlouhé, je dozrálé!
Lubor Vinický
P.S. Top 5?
11 O'Clock Tick Tock - výjimečná kytara s ještě výjimečnějším závěrečným sólem
Red Hill Minning Town - krásné dechy na pozadí + skvělá rytmika
Pride - tato píseň nestárne, nyní si zajistila život na dalších sto let
All I want Is You - moje nej od U2, citlivě zpracovaná, konec písně krásně vyladěný
Vertigo - přišla o bicí, ničemu to nevadí, naopak